Sestry Ann (* 19. 6. 1950) a Nancy (* 16. 3. 1954) Wilsonovy se narodily do rodiny námořního kapitána. Dětství prožily v jižní Kalifornii a na Tchaj-wanu, než se v 60. letech rodina natrvalo usadila v Seattlu. Holky vyrůstaly na rock ‘n‘ rollu, popu, blues a folku. Byly fanynkami Beatles a Boba Dylana. Od malička se chtěly věnovat muzice, i když je známo, že Ann nikdy nebrala žádné lekce zpěvu či hraní na hudební nástroj. Naproti tomu Nancy se jako dítě učila na flétnu a kytaru. Kulturní kvas 60. let na ně měl velký vliv. Obě nade vše milovaly hudbu, ale nechtěly se spokojit s úlohou pouhých fanynek. Od začátku se samy chtěly stát hvězdami.
I.
Někdy na přelomu šesté a sedmé dekády Nancy začíná kariéru coby folková zpěvačka s akustickou kytarou a vlastními písněmi. Ann je přijata jako vokalistka do místní, původně čistě mužské rockové kapely, White Heart, vedené sólovým kytaristou Rogerem Fisherem. Ze sestavy, známé z prvních desek Heart, tu najdeme ještě basáka Steva Fossena. Historie tohoto seattleského bandu sahá až do roku 1963, kdy byl založen pod původním názvem… Heart.
Druhým kytaristou je zde Rogerův bratr Michael, se kterým začne Ann chodit. Když se Michael později rozhodne pověsit kytaru na hřebík a pokračovat jako manažer a producent kapely, na jeho místo je na přímluvu Ann přijata její sestra Nancy. Skupina tehdy naposledy mění název na ten prapůvodní, jednoduchý a dodnes známý. Sestava se stabilizuje s příchodem klávesáka Howarda Leese a bubeníka Michaela Derosiera.
II.
V té době je stále ještě v plném proudu nepříjemná věc zvaná vietnamská válka. A ta má na další historii Heart nemalý vliv. Jednoho dne je totiž Roger Fisher (další románek v kapele se odehrává mezi ním a Nancy) povolán, aby se zbraní v ruce hájil někde v džungli zájmy strýčka Sama. To se ovšem hipíkovi Fisherovi příliš nezamlouvá a tak následuje únikový plán. Celá kapela promptně přesídlí do Kanady, kde několik následujících let sklízí úspěchy mezi dřevorubci v nálevnách a klubech Britské Columbie. Tam je také objeví Shelly Siegel, majitelka malého kanadského labelu Mushroom a Heart s ní podepisují smlouvu na dvě alba.
První z nich, Dreamboat Annie, je nahráno v létě 1975 v produkci Mika Flickera, pozdějšího dlouholetého spolupracovníka a přítele kapely. Ještě téhož roku LP vychází v Kanadě, a v únoru 1976 se oficiálně objeví i na pultech v USA.
Obchodní strategie Mushroom je založena hlavně na propagaci obou dívek. Na obalu se objeví pouze jejich tváře a mezi nimi červené srdce s názvem alba. Nahoře se pak skví klasické, skvěle vymyšlené logo kapely. To ale bylo dlouhá léta majetkem společnosti Mushroom, takže ho Heart po pozdějším návratu z Kanady nemohli z právních důvodů používat na žádném svém produktu až do začátku tohoto tisíciletí.
Tváře obou sester ovšem nezdobily obal debutu nezaslouženě. Celé album je totiž (s vyjímkou skladby "Sing Child", s níž vypomohli Roger Fisher a Steve Fossen) čistě autorským počinem Ann a Nancy. LP podpořené hitovými singly "Magic Man" a "Crazy on You", se prodávalo více než skvěle. Rychle dosáhlo platinového statusu jak v Kanadě tak v USA, kde obsadilo sedmé místo žebříčku Billboardu a stalo se jedním z komerčně nejúspěšnějších rockových debutů všech dob.
III.
Během nahrávání druhého řadového alba v roce 1976 došlo mezi Heart a společností Mushroom k zásadnímu rozkolu. Nejdříve přišel nesouhlas kapely s propagačními materiály, týkajícími se výročí vydání jejich debutu. Ty měly údajně sugerovat lesbický vztah mezi oběma dívkami. (Ann Wilson tvrdí, že musela v následujících interview čelit ponižujícím otázkám reportérů na toto téma.) Skupina pohrozila odchodem od labelu v případě, že jim za druhé album nebude vyplacena mnohem vyšší suma než za debut. K velkému překvapení Heart, kteří tehdy byli žádaným novým zbožím na trhu, společnost tuto žádost zamítla.
U Mushroom spoléhali na smlouvu, podle níž pro ně měla kapela nahrát dvě studiová alba. Ve smlouvě ovšem byla i podmínka, že producentem Heart musí zůstat Mike Flicker. Ten, aby podpořil kapelu, podal u Mushroom okamžitou výpověď. Skupina předpokládala, že tím se původní smouva stává neplatnou a odmítla dokončit rozpracovaný materiál na novou desku. Následně pak dala vale jak Mushroom, tak Kanadě, a vrátila se domů do Seattlu. Tam je podepsána nová exkluzivní smlouva s labelem Portrait, spadajícím pod gigant Epic Records (později Columbia).
Právníci Mushroom na tento krok reagovali žalobou. A tak započal vleklý soudní proces, v němž bylo rozhodnuto, že Heart se musejí vrátit do kanadských studií a nahrávku dokončit. Členové Heart tam byli neustále hlídáni ochrankou společnosti, údajně aby nedošlo ke zcizení nahrávek kapelou. Heart už zde ale nic nového nenahrávali, jen upravili mix několika věcí.
Firma pak použila pět dokončených nových skladeb, doplnila je o píseň "Here Song" (což byla B-strana jejich prvního singlu "How Deep It Goes") a navrch přidala dvě živé nahrávky ze seattleského klubu Aquarius, pořízené v roce 1975. Tento materiál vyšel v dubnu 1977 pod názvem Magazine jako druhá dlouhohrající deska Heart.
To se však vůbec nelíbilo právníkům společnosti Portrait. Podle nich šlo totiž o neautorizované vydání. Záležitost se opět řešila u soudu a verze Mushroom byla nakonec prohlášena za nelegální. Stihlo se jí prodat něco kolem tisíce kusů. Zbytek padesátitisícového nákladu byl zničen a dnes je z této verze vzácná sběratelská rarita. Oficiálního vydání se album s přeházeným pořadím songů, odlišnou stopáží a jiným mixem dočkalo přesně rok po vydání kanadské verze.
IV.
V případě Magazine nejde o tak soudržný a kompaktní počin jakým byl debut, jednotlivým skladbám však nelze nic vytknout. Naopak, například temná "Devil Delight" s uhrančivým projevem Ann, je jednou z nejpůsobivějších skladeb Heart vůbec. Tuto vpravdě ďábelskou perlu si oblíbil mj. i slavný horrorový režisér John Carpenter, který ji o nějakých dvacet let později připomněl ve svém upírském westernu Vampires. Famózním, foukačkou kořeněném koncertním kousku "Mother Earth Blues" zase Ann a Nancy dokazují, že nálepku "ženský Led Zeppelin" od publicistů rozhodně nedostaly zadarmo.
Na singl je vybrána úvodní, pohodově šlapající "Heartless", jediná skladba tohoto alba, kterou lze najít na některé z mnoha pozdějších kompilací.
Jelikož v mezičase už měli Heart na trhu další studiový počin, je Magazine někdy uváděno v jejich diskografii jako třetí v pořadí.
Oním dalším počinem bylo v květnu 1977 album Little Queen, jedna z kritiky i fanoušky nejvíce ceněných položek v diskografii skupiny. LP bylo dvojnásobně platinové a úvodní, v rychlém tempu klusající singl "Barracuda" se stal hard rockovou klasikou a na dlouhou dobu také nejznámější skladbou kapely.
Zbytek desky se nese ve víceméně folk rockovém duchu. Velký prostor dostala mandolína, kterou Nancy Wilson ovládá odmala vskutku mistrovsky. Dalšími uznávanými standardy heartovského repertoáru je balada "Love Alive" společně s titulní kompozicí, zdobenou fantastickými sborovými vokály obou sester.
Heart jsou v roce 1978 na prvním ze dvou vrcholů své kariéry. Jejich nesmírně úspěšné rané období završují v červenci stejného roku čtvrtou deskou Dog & Butterfly, první na jehož produkci se krom Mika Flickera podíleli i všichni členové kapely. Největší ozdobou jsou tu oba vybrané singly - titulní akustická balada a houpavá "Straight On", mírně ovlivněná reaggae stylem. Mezi fanoušky se stává kultem především hymnická kompozice "Mistral Wind", jež album uzavírá. Té si ostatně dodnes vysoce cení i Ann a Nancy.
V té době dochází k první změně v sestavě. Z kapely odchází Roger Fisher, jehož vztah s Nancy je už minulostí, a Heart nadále pokračují jako pětice. Ta se po delší přestávce schází ve studiu Kaye-Smith na podzim 1979 při práci na novém albu.
V.
Bebe Le Strange je obvykle bráno jako "poslední slušné album starých dobrých Heart". Nutno však přiznat, že mírný pokles kvality, zvláště po skladatelské stránce, je tady už trochu znát. Možná, že tou chybějící ingrediencí byl právě Roger Fisher, který se v minulosti podílel na autorství několika nejslavnějších pecek kapely. Jisté je, že tato kolekce za silou takových Little Queen nebo Dreamboat Annie přece jen mírně zaostává. A ani hostující Sue Ennis, která s Ann a Nancy spolupracovala už na Dog & Butterfly a v budoucnu se coby skladatelka objevuje prakticky na všech deskách Heart, na tom nic nemění.
K výraznějším položkám alba určitě patří singlová "Even It Up", podpořená proslulou dechovou sekcí Tower of Power, Annina balada "Sweet Darlin" nebo Nancina krátká instrumentálka "Silver Wheels".
Definitivním rozloučením se zlatými časy byla v roce 1980 dvojdeska Greatest Hits Live, která je zčásti kompilací nejznámějších věcí a zčásti kolekcí nových, většinou koncertních nahrávek. Studiové novinky jsou zde tři: Zdařilá coververze šedesátkového hitu "Tell It Like It Is" z repertoáru Aarona Nevilla a dva kratší experimenty v podobě "Hit Single" a "Strange Euphoria". Tyto skladby byly společně s koncertní "Unchained Melody" vypuštěny z CD vydání a staly se nadlouho vyhledávanými raritami. Na stříbrných kotoučích se postupně objevily na různých kompilacích až v tomto století.
VI.
S počátkem 80. let začínají pro Heart krušné časy. Vypadá to, že sestry mají dobu největší slávy definitivně za sebou a na kdysi slavné jméno začíná v éře kulminující new wave a povstávajícího synth popu pomalu padat prach zapomnění. Ann řeší své vztahové problémy a věčný boj s nadváhou pomocí alkoholu a Nancy, která začne chodit s bývalým editorem magazínu Rolling Stone, spisovatelem a začínajícím hollywoodským scénáristou Cameronem Crowem (později slavným režisérem), se pokouší prorazit u filmu. Kapela sice ještě pořád funguje, ale v podstatě jakoby jela už jen pouhou setrvačností.
Posledním počinem stávající pětičlenné sestavy je album Private Audition z května 1982. To se zdá být potvrzením úpadku Heart a většinově je považovano za jedno z nejslabších v jejich diskografii. Po relativním komerčním neúspěchu této šesté řadovky (a prvního alba, které skupině nezískalo žádnou zlatou nebo platinovou desku) odchází z kapely rytmická sekce Steve Fossen a Michael Derosier.
Zdá se, že definitivní pád sester Wilsonových je zpečetěn.
VII.
Ann, Nancy a Howard Leese (poslední muž ze sestavy, která kdysi debutovala s Dreamboat Annie) se však ještě nehodlají vzdát. A ač je album Private Audition kritizováno, obě ženy (a muž) jsou si dobře vědomi, že úvodní skladba "City's Burning" je neprávem přehlíženým démantem v repertoáru Heart, a také že minimálně i tři následující písně nejsou určitě žádným průšvihem. Sestava je záhy doplněna o dva zkušené hráče - Marka Andese (bývalého basáka Canned Heat a Spirit) a bubeníka Dennyho Carmassiho, zakládajícího člena kapely Montrose, později spolupracujícího se Stevie Nicks, Tedem Nugentem a skupinami jako 38 Special, Whitesnake nebo Cinderella.
Vzniká osmé album Passionworks (srpen 1983) a i když je dnes hlavně díky relativně nízkým prodejním číslům považováno společně s Private Audition za jednu ze slabších položek v diskografii kapely, ve skutečnosti jde o nejvyrovnanější materiál od alba Bebe Le Strange. Heart jsou zde současnější (viz. menší singlové hity "How Can I Refuse" či "Allies") a nenápadně směřují svůj sound směrem k lepším zítřkům. Ty by jim tenkrát ovšem nikdo neprorokoval. Stejně jako to, že nová sestava spolu vydrží celých deset let.
VIII.
Orwellovský rok 1984 byl ve znamení úspěšného popového singlu "Almost Paradise", který na soundtrack k muzikálu Footloose nazpívala Ann Wilson společně s vokalistou tehdy velmi populárních Loverboy. Balada, jejímž autorem byl Kenny Loggins, skončila na 7. místě amerického singlového žebříčku. Ann se tak podařilo získat pozornost hledačů nových komerčních trháků a obrátit ji směrem ke své domovské kapele.
Největší zájem projevili u Capitol Records.
V roce 1985 podepisují Heart s tímto vydavatelským gigantem novou smlouvu a začnou se dít věci. Za pomoci týmu externích skladatelů (většinou hitmakerů, kteří v 80. letech splupracovali s mnoha hvězdami především z los angelské glam metalové scény a s hostujícím klávesákem Peterem Wolfem z kapely Franka Zappy (tehdy neoficiálním šestým členem party) vzniklo v červnu téhož roku album, jehož název (Heart) symbolizoval nový začátek.
Krom tehdy plně současného pop rockového soundu, podpořeného množstvím syntetizérů a kláves, vsadila parta na ultra cool osmdesátkovou image (něco mezi novým romantismem a barokem). Capitol tehdy vedli na výplatní pásce celé hejno kadeřníků a vlasových stylistů, kteří měli na starosti účesy Ann a Nancy.
Sázka na moderní melodický rock, silné balady a bombastickou image vyšla na celé čáře. Heart se stali miláčky MTV (pusťte si na youtube například videoklip ke skladbě "Never" a budete okamžitě v obraze).
Jejich eponymní deska byla největším komerčním úspěchem v celé historii kapely:
Pětinásobná platina, první místo v americkém albovém žebříčku a čtyři singly ("What About Love", "Never", "These Dreams" a "Nothin' at All") v Top 10 US Billboardu, hovoří jasnou řečí.
Davy šílely.
Ann k tomu dodává: "Nikdy bych nevěřila, že budu ve svých pětatřiceti viset na plakátech jako součást výzdoby dívčích pokojíčků."
IX.
Po úspěchu eponymního comebackového alba se jeho producent, Ron Nevison, který už sice měl na kontě alba veličin jako Thin Lizzy, UFO, Jefferson Starship nebo Survivor, ale hudební svět jakoby ho začal doopravdy vnímat až teď, stal vyhledávaným studiovým mágem, po jehož službách náhle zatoužily takové ikony jako Ozzy Osbourne či KISS. Pro Heart vyprodukoval ještě jejich devátou řadovku Bad Animals (květen 1987), která byla ještě popovější, klávesovější a uhlazenější než její předchůdce. Ta dostala kapelu na druhé místo domácího albového žebříčku a vynesla jim trojnásobnou platinu. Navíc obsahovala jejich vůbec největší singlový hit "Alone", který získal první místo v USA a v Británii byl třetí.
Skladba je dodnes běžně hraná v mainstreamových rádiích dokonce i u nás, kde jsou daleko známější švédští Roxette. Tedy kapela, která na epigonství osmdesátkových Heart postavila prakticky celý svůj styl.
Heart si pozici amerických pop rockových superhvězd udrželi až do začátku 90. let, kdy albem Brigade završili v březnu 1990 svou veleúspěšnou AOR / glam metalovou trilogii.
Desátá studiová (a celkově jedenáctá) deska je částečným návratem ke kytarovějšímu zvuku ve stále ještě osmdesátkově honosné produkci Richieho Zita. Ten měl tehdy na kontě comebackové album Cheap Trick a před sebou spolupráci s Poison nebo The Cult.
Heart tady naservírovali fanouškům vskutku pořádnou porci muziky. Se všemi japonskými bonusy a B-stranami singlů by Brigade mohlo být po Greatest Hits Live klidně jejich druhým regulérním dvojalbem.
Do hry se zde vrací hard rockové jízdy i rock 'n' rollové nářezy ("Wild Child", "Tall, Dark Handsome Stranger“), názvuky blues ("Call of the Wild"), něžné balady ("Secret") i zdařilé připomínky sedmdesátkových Heart, zabalené ve zvukově modernějším kabátku ("The Night", "Fallen from Grace" nebo "Under the Sky"). A ani tentokrát nechybí velký MTV šlágr.
Hitovku "All I Wanna Do Is Make Love to You" (singlová dvojka v v USA) kapele složil muž, jenž má coby producent na svědomí nejprodávanější tituly AC/DC a Def Leppard - Robert John "Mutt" Lange.
Brigade se dvojnásobnou platinou přiblížilo úspěchu svého předchůdce a pokořilo třetí místo albového žebříčku na obou stranách atlantského oceánu.
X.
28. listopadu 1990 nahrávají Heart svůj koncert v aréně Centrum ve Worcesteru v Massachusetts. Z dvaadvaceti kousků jich čtrnáct použijí na své první kompletně živé album Rock the House Live!, vydané v září následujícího roku.
Už záměr použít nahrávky pouze z jediného koncertu byl trochu nevšední. Ovšem neobvyklý byl i výběr skladeb. Kdo čekal při takové příležitosti přehlídku největších hitů či kolekci stěžejních pilířů repertoáru kapely, musel být výsledným produktem poněkud zaskočen. Není tu ani jeden zástupce takových sedmdesátkových alb, jakými bylo Dreamboat Annie či Dog & Butterfly (o Magazine nemluvě – to bývá krom singlové "Heartless" ignorováno na jakékoli heartovské rekapitulaci).
Nejslavnější alba 70. a 80. let (Little Queen a Heart) jsou zastoupena každé jen dvěma písněmi a z baladických megahitů posledních let tu nenajdeme ani jeden. Největší pozornost (téměř polovina desky) je věnována poslednímu počinu Brigade, přičemž jsou z něj až okatě opomenuty všechny singlové hity.
Možná je toto shrnutí zároveň i vysvětlením, proč kapela, která od dob svého razantního návratu na scénu v roce 1985 nasbírala dohromady jenom v USA deset platinavých desek nezískala za svůj první regulérní živák ani zlato a pohořela i ve světových žebříčcích. Album to dotáhlo nejvýše ve Spojeném království, kde se prodralo alespoň do Top 50 UK Albums Chart (přesněji na 45. místo).
XI.
Jedenáctý studiový počin Desire Walks On už byl nahráván bez prvního odpadlíka ze sestavy, jež spolu strávila celou jednu dekádu – basáka Marka Andese. Ve skladbě "The Woman in Me" (druhém singlu z alba) za něj zaskočil Howard Leese, zbytek jeho partů nahrál Schuyler Deale, bývalý spolupracovník Michaela Boltona, Billyho Joela nebo Micka Jonese z Foreigner.
Album vyšlo v listopadu 1993. Produkce se chopili dva ostřílení osmdesátkoví veteráni, John Purdell a Duane Baron, kteří měli krom nespočtu glam metalových desek na kontě spolupráci s takovými legendami jako Ozzy Osbourne, Alice Cooper nebo Ted Nugent.
Krom Sue Ennis, jejíž jméno se na deskách Heart objevuje už od konce sedmdesátek, zde Ann a Nancy navázaly spolupráci také s nedoceněnou kanadskou umělkyní Dalbello. Ta kapele propůjčila úvodní skladbu "Black on Black", asi nejvýraznější song celé desky, a autorsky se podílela na baladě "Anything Is Possible". Sestry krom toho nahrály s Dalbello několik demosnímků, z nichž jeden se později objevil na box setu Strange Euphoria (2012).
Hlavním singlem desky byla pop rocková "Will You Be There (In the Morning)", stylově víceméně navazující na osmdesátkovou tvorbu kapely. Zbytek alba však už naznačoval, že Heart se začínají otáčet i za svou folk rockovou minulostí ("Back to Avalon") a v titulní skladbě neodolají ani zeppelinovským experimentům. Za zmínku stojí určitě také hypnotická "Voodoo Doll" a hostování zpěváka Alice in Chains, Layne Staleyho.
Desire Walks On získala v Americe zlatou desku a byla posledním studiovým počinem kapely na dlouhých jedenáct let.
XII.
Jedenáctiletá pauza od studiového nahrávání byla ve znamení dvou živáků a hned pěti kompilací.
První živák The Road Home (1995) obsahoval akustické provedení šesti klasických kousků ze 70. let a tří superhitů z nové éry, doplněných o jednu píseň z poslední studiovky, čtyři coververze a jednu zbrusu novou (titulní) skladbu. To vše v produkci Johna Paula Jonese, basáka Led Zeppelin blahé paměti. Album bylo oceněno zlatou deskou a bylo posledním, na němž se objevil Howard Leese, jediný zbývající mužský pamětník původních Heart.
Od té chvíle už je kapela jen záležitostí Ann a Nancy, které se na koncertech obklopují hráči zejména z okruhu grungeových kapel z rodného Seattlu.
Tak tomu je i na živém 2CD (a DVD) Alive in Seattle z roku 2003, obsahujícím záznam hodinu a půl trvajícího vystoupení z 8. srpna 2002 v seattleském Paramount Theatre, kde sestry Wilsonovy doprovázeli muzikanti z Alice in Chains.
Tento počin lze pokládat za konečně naprosto plnohodnotný živák Heart. Jsou tu vcelku rovnoceně zastoupena všechna období kariéry kapely. Nechybí klasické hity a albové highlighty ze sedmdesátek i osmdesátek, a to vše je proloženo třemi novinkami a čtyřmi coververzemi, z nichž "Black Dog" od Led Zeppelin patří k jednoznačným vrcholům koncertu.
Tímto počinem začíná nová éra Heart pro 21. století.
Ta je ve znamení příklonu k nekomerčnímu, alternativnějšímu rocku, prezentovanému na trojici alb Jupiters Darling (2004), Red Velvet Car (2010) a Fanatic (2012).
Zatím posledním studiovým zářezem kapely je album Beautiful Broken (2016) na němž najdeme nové verze méně známých kousků z minulosti Heart.
Epilog.
V roce 2013 byla kapela uvedena do rokenrolové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame). Při této příležitosti si spolu poprvé po 34 letech zahrála šestičlenná sestava, která měla na svědomí první čtyři alba (Ann, Nancy, Roger Fisher, Howard Leese, Steve Fossen a Michael Derosier). Kapela tenkrát dala k dobrému skladbu "Crazy On You" z debutové desky.
Ann Wilson vydala v letech 2007 – 2022 tři sólová alba.
Nancy Wilson složila hudbu k několika filmům, mezi nimiž je např. Vanilla Sky s Tomem Cruisem. V roce 2010 se téměř po čtvrt století manželství rozvedla s režisérem Cameronem Crowem. V roce 2021 vydala své první sólové album.
Howard Leese se v roce 2007 přidal k doprovodné kapele Paula Rodgerse a od roku 2010 s ním a Simonem Kirkem působí v obnovených Bad Company.
Roger Fisher žil v tomto století několik let se svou rodinou v České republice.
Apache 1/2024
... (celý článek)
