Australští The Angels jsou kapela, které se přes všechen talent a plodné období minimálně pěti let (1977 – 1981), kdy na svých deskách chrlili songy splňující definici "rocková klasika" jak na běžícím páse, nějakým zázrakem nikdy nepodařilo pořádně prorazit mimo svou domovinu. Což je velká škoda, protože tahle parta na to zkrátka měla. U nás je bohužel zná jen málokdo. Ovšem v Austrálii jde (ještě společně s AC/DC a Rose Tattoo, kteréžto dvě party byly v 70. letech jejich věrnými souputníky) o jedno z nejkultovnějších jmen tamní rockové historie.
Skupina byla založena v roce 1974 v Adelaide, pátém největším městě Austrálie. Její srdce i páteř od začátku tvořila bratrská dvojice kytaristů Brewsterových společně se zpěvákem Docem Neesonem. Tito tři byli až do konce roku 1985 hlavními skladateli všech písní a zůstávali stálicemi v sestavě, jejíž rytmická sekce se průběžně proměňovala.
Asi nejvíce ceněnými alby The Angels je trojice desek Face to Face (1978), No Exit (1979) a Dark Room (1980). Koncentrace výše zmíněných klasických rockových pecek zde byla totiž nejvyšší. Písně jako "After the Rain", "Take a Long Line", "Marseilles", "Poor Baby", "Out of the Blue", "Comin' Down" nebo "No Secrets" (ale i mnoho dalších kousků) jinak než klasikami ani nazvat nelze.
Už v roce 1977 přišli na svém eponymním debutu, produkovaném duem Vanda & Young (fanoušci AC/DC jistě zbystřili), s nesmrtelnou koncertní stálicí "Am I Ever Gonna See Your Face Again" tak trochu v duchu nekomplikovaných hitů Status Quo. Na debutu však kapela stylově ještě trochu tápala a krom zmíněného fláku nabízela spíše pub rockově znějící kousky, z nichž asi nejvíce zaujme stoneovská halekačka "You're a Lady Now", vydaná na jejich druhém singlu.
Opravdový průlom přišel s druhým albem, produkovaným společně s Markem Opitzem, pozdějším producentem INXS. The Angels zde nabídli jedinečný mix vlivů heavy metalu a punku v lehce novovlném hávu. Pokud jsme v úvodu zmínili spřízněnost s kapelami jako AC/DC a Rose Tattoo, šlo spíše o spřízněnost duchovní a substanční (zpěvák Doc Neeson ostatně držíval statečně jako jeden z mála na scéně pijácký krok s Bonem Scottem) než podobnost hudební. Bluesové vlivy z období kolem debutu na druhém albu zcela vymizely, kytary Brewsterovců nabízely jednoznačně heavy metalové rify a vše zastřešoval Neesonův punkový projev. The Angels se od vlasatých výtržníků a potetovaných holohlavých rváčů lišili už vzhledově: Sluneční brýle, kravaty, účesy, které si můžeme představit i na hlavě průměrné kancelářské krysy. A k tomu Neeson, sice lehce rozčepýřený, ale zato častokrát rovnou v obleku. Docovy texty pak měly mnohem blíž intelektuálskému podhoubí západního Berlína než atmosféře zakouřených australských pubů.
Stejný model nabídla kapela i na dalších dvou deskách. Jedinou výraznější změnou byla v roce 1980 výměna labelu Albert za Epic Records. Na prvním počinu vydaném u této značky Marka Opitze zastoupili v producentských křeslech oba Brewsterové. Právě z desky Dark Room pochází slavná "Face the Day", kterou později v USA zpopularizovali glam metaloví Great White.
Samotným The Angels, byť byli na prahu 80. let v životní formě, se však v Americe prorazit nepodařilo. Největším problémem se ukázal být název kapely. V USA totiž v minulosti i současnosti působilo hned několik skupin, které měly stejný nebo velmi podobný název. Proto bylo rozhodnuto, že skupina bude mimo Austrálii uváděna jako Angel City. A aby toho nebylo málo, tento název se měl později ještě změnit na The Angels from Angel City.
Tato nešťastná, čistě obchodnická rozhodnutí, vedla pouze k ještě většímu zmatení a jestli The Angels něco nesnášejí, jsou to právě tato jejich alternativní jména. Zbytečný chaos mezi potenciálními fanoušky měl totiž následně neblahý vliv na prodej alb kapely na světovém trhu.
Za poslední desku klasických The Angels na vrcholu je obvykle považováno páté album Night Attack z roku 1981. To přineslo sice několik dalších klasik do jejich repertoáru (např. "Fashion and Fame" nebo "Storm the Bastille"), ale také přišlo s už poněkud jiným zvukem. Na ten měl velký vliv nový producent Ed Thacker.
Na dalších dvou studiovkách (Watch the Red a Two Minute Warning) z let 1983 a 1985 začala kapela ještě více experimentovat se soundem i stylem, přičemž stále více ztrácela svou jedinečnost. Další klasický hit "Stand Up", autorský příspěvek nového basáka Jima Hilbuna, nemohl sám o sobě tento úpadek zvrátit. Kapela v té době přechází od Epic Records k labelu Mushroom, u něhož vydává svá alba až do začátku 90. let.
V lednu 1986 dochází k první zásadní změně v sestavě. Z kapely odchází kytarista John Brewster, od samého počátku jeden ze tří skladatelských pilířů The Angels. Z původních členů tak zůstávají už jen sólový kytarista Rick Brewster a zpěvák Doc Neeson.
Ve stejném roce vychází osmé studiové album The Howling, které se nese zcela v intencích amerického melodického hard rocku (nebo také glam metalu) 80. let. Kupodivu právě na něm se Andělům podařilo přijít s nejúspěšnějším hitem své kariéry. U tak silné autorské kapely je ovšem naprostým paradoxem, že tento žebříčkový průlom měla na svědomí jediná coververze, kterou do té doby nahráli: "We Gotta Get Out of This Place" od The Animals. Zároveň však nutno uznat, že jde o zdařilý a velmi chytlavý cover, ozvláštněný saxofonem, jenž má na svědomí již zmíněný basák Jim Hilbun. Dalším výrazným novým členem party se po skladatelské stránce stává kytarista Bob Spencer.
The Howling patří ke komerčně nejúspěšnějším deskám kapely - do albové Top 10 pronikl tento titul jak doma v Austrálii tak na Novém Zélandu.
S částečným návratem popularity ve druhé polovině 80. let kují The Angels železo dokud je žhavé a v prosinci 1987 vydávají živé dvojalbum Live Line.
V roce 1989 dochází k poslednímu pokusu dobýt Ameriku. V memphiských Alpha Sound a Ardent Studios vzniká pod producentským dohledem Terryho Manninga, proslulého zejména spoluprací na slavném albu Eliminator od ZZ Top, materiál na nový, v pořadí už devátý studiový počin.
Tři z nově nahraných věcí vycházejí na americkém LP Beyond Salvation v listopadu 1989. Zbytek desky je vyplněn vesměs starými známými skladbami z minulosti - v podstatě jde tedy o kompilaci. V červnu 1990 vychází pod stejným názvem regulérní nové album s jedenácti skladbami (včetně těch, které už vyšly na americké verzi).
Z tohoto počinu vzešlo pět singlů, z nichž asi nejvýraznější je hned ten první - mejdanová halekačka "Let the Night Roll On", která celé album uvádí. Na některých skladbách je znát vliv Terryho Manninga - jako byste na nich zkřížili ZZ Top z Eliminatoru se starými The Angels. Svůj původní sound z přelomu 70. a 80. let připomene kapela alespoň skvostnou punkovou vypalovačkou "Bitch".
Desátá studiovka Red Back Fever z roku 1991 je krom menšího hitu v podobě singlovky "Some of That Love" doposud nejméně výraznou studiovou kolekcí. Není divu, že si po tomto sice vůbec ne špatném, ale přece jen poněkud unaveném počinu dali Andělé pauzu až do roku 1998. To už se do jejich řad vrátil ztracený syn (vlastně bratr) John Brewster a silnou základní trojku doplnili v minulosti již osvědčení staří harcovníci Jim Hilbun (basa) a Brent Eccles (bicí).
V tomto složení už The Angels kdysi nahráli dvě alba, konkrétně v letech 1983 a 1984. Třetím počinem uvedené sestavy je celkově jedenácté studiové album Skin & Bone, vydané v březnu 1998.
Kapela byla konečně zpět a v říjnu téhož roku je jejich starý kámoš Angry Anderson z Rose Tattoo slavnostně uvedl do ARIA Hall of Fame, což je australská obdoba americké Rock and rollové síně slávy.
Ještě počátkem roku 1999 to s dalšími osudy The Angels vypadalo velmi nadějně. Bohužel zpěvák Doc Neeson měl v průběhu roku autonehodu, při níž utrpěl četná velmi vážná zranění. Jejich léčba mu znemožňovala věnovat se koncertní činnosti a hrozilo, že zůstane navždy upoután na invalidní vozík. Bratři Brewsterové však chtěli pokračovat za každou cenu dál. S Neesonem tedy udělali dohodu o používání jména kapely. Dohoda však byla později údajně porušena a Neeson, který se mezitím po úspěšné léčbě vrátil na scénu s vlastní skupinou, v roce 2007 podal na Brewstery žalobu.
Následný soud ohledně názvu kapely vyhrál.
V dubnu 2008 byly spory mezi zakládajícími členy naštěstí urovnány a The Angels vyrážejí na turné ve složení Neeson, Brewsterové, Chris Bailey a Graham Bidstrup. Tedy ve stejné sestavě, která nahrála tři klasická a v jejich diskografii nejvíce uznávaná alba z let 1978 – 1980. Světlo světa pak spatřil také dokument No Way, Get F*#ked, F*#k Off!, věnovaný jejich comebacku. Film byl vysílán australskou televizí SBS-TV.
Bohužel, legendární staronová sestava po sobě nezanechala žádné nové album a k tomu v roce 2010 oznamuje Doc svůj odchod na sólovou dráhu. Jeho místo za mikrofonem převezme o rok později Dave Gleeson (ex-Screaming Jets).
S novým zpěvákem vydali The Angels v letech 2012 a 2014 další dvě studiová alba. V letech 2018 - 2020 pak znovu kompletně nahráli své tři 40 let staré klasické počiny Face to Face, No Exit a Dark Room a všechny je vydali s přídomkem Recharged.
Doc Neeson, původní zpěvák a hlavní textař The Angels, zemřel 4. června 2014, rok a půl poté, co mu byl diagnostikován nádor na mozku. Bylo mu 67 let.
V roce 2022 byl natočen a do australských kin uveden celovečerní dokument s názvem The Angels: Kickin' Down the Door, mapující celou historii kapely. Více než na muziku je však ve finále zaměřen na zákulisní spory, vztahové peripetie a staré bolístky. O rok později odchází zpěvák Dave Gleeson. V květnu 2024 kapela oznamuje nahrávání čtrnáctého studiového alba.
Apache 7/2024
... (celý článek)
