Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 18.07.2011

O tom, že existuje nějaký Isao Tomita, jsem se dozvěděl z JAZZ BULLETINU Sekce Mladé hudby ČR, jejíž jsem byl v sedmdesátých letech členem. Profil tohoto japonského skladatele a hudebníka jsem do té doby vůbec neznal, ostatně jako všechno ostatní co přicházelo z Nipponu. Jak už jsem zmínil na jiném místě (Stomu Yamashta: Go), psal jsem si několik let s japonskou přítelkyní, která mě na moji prosbu poslal vinyl s názvem Firebird. Byla to pevná deska na tvrdé obalu s výrazným hřbetem. Měla pohádkově japonský orientálním duchem procítěný obal, který už výtvarně sám o sobě přitahoval pozornost. Vůbec jsem netušil, jak hudba, o které jsem měl jen chabou teoretickou povědomost, bude znít.
Na kvalitní tuzexové aparatuře Technics a reproboxech Fisher tahle hudba dokonale vynikla, ale vynikla ještě výrazně v době digitalizace, kdy bylo album převedeno do CD formátu. Nejenom, že se zde nemusela otáčet strana, ale i zvuk byl výrazně dynamičtější a průraznější a tak bych se rád rozdělil s vámi o svoje pocity, které z hudby na mne sáhly…

FIREBIRD SUITE (1-4) – (25:13) ponuré těžké kroky v elektronickém pojetí jakoby přibližovaly příchod nějakého monstra ze science-fiction…. Od prvního okamžiku mě lezl mráz po zádech, ale postupně i po celém těle. Od Stravinského jsem znal Svěcení jara v symfonickém pojetí a už to byl „bigbít“ sám o sobě, ale elektrický Pták Ohnivák to byl další netušený rozměr. Při poslechu hudby si živě představuji ve své době známý film Abyss (Propast) v hlavní roli s Edem Harrisem a Mary-Elizabeth Mastrantonio. Přesněw takové vize a pocity se mně zmocňovaly… Kdo tenhle film viděl, ví, o čem mluvím….
Dnešní pohled na elektronickou hudbu je pochopitelně zcela odlišný – v době digitálního zvuku řada věcí z této oblasti zkomerčněla a také devalvovala, ale já mám před sebou polovinu sedmdesátých let, kdy byly „ve hře“ analogové synthesizery, na které se člověk musel naučit hrát a ne je programovat, jak se to děje dnes….
Přelévání zvukových stěn navozuje atmosféru absolutního astrálu a nekonečného prostoru. Jediný „klasický“ nástroj, který Tomita použil, byl indický sitár, jinak se zde všechno odehrává v elektronické rovině. Co mě hodně fascinovalo byla okolnost, že Tomita dokázal elektronicky vytvořit i iluzi sólového hlasu a dokonce i sborového mužského a ženského zpěvu! To bylo pro mě něco zcela mimořádného. Všechno ovšem zní v neuvěřitelně čisté shodě. Alespoň já necítím nějakou studenou vykonstruovanou chemii. Chvíli máte pocit elektronické opery předváděné v La Scale, ale i třeba v Carnegie Hall….
Bzučení synthesizerů a vrstvy elektronických témat se přirozeně a volně přelévají v neuchopitelných abstraktních vlnách.
Cítím zde vliv japonské tradiční hudby, orientální hudbu obecně, ale i moderní vážné hudby…. Stravinskij byl génius a jeho dílo, třebaže nemá onu mozartovskou nebo bachovskou přitažlivost je umělecky velmi cenné, náročné a emocionální. Dokázal vstřebat jako ryze slovanský ruský skladatel po svém odchodu z carského Ruska prvky evropské hudby, americké hudby, ale i jazzu a dokázal to vložit do svých kompozic.
Tomita tuhle okolnost dokázal využít ve svůj prospěch a nabídl nám v elektronické podobě neuvěřitelné věci. PEKELNÝ TANEC KRÁLE KOSTĚJE mě jako rockera zaujal zcela jednoznačně. Do té doby jsem nic podobného neslyšel!!¨
Velmi jsem litoval, že pro tuto příležitost nemám doma kvadrofonní aparaturu, protože v ní by tyhle zvukové a tónové nuance úplně přesně vynikly.
Tolik dynamických odstínů, perkusivních zvuků, zvukových barev a elektronických kouzel na člověka působilo jako absolutní zjevení.
Je mi jasné, že doba pokročila a i elektronická hudba nezůstala stát, takže možná kovaní znalci a specialisté tohoto žánru už dneska budou věci vidět jiným prizmatem…
Nicméně vrátit se k téhle hudbě, kdy elektronika byla něco tajemně záhadného a přitažlivého a připomenout si tak její vývojový článek mě připadá jako zcela logický způsob dovzdělání se v určité oblasti, která zřejmě nebude každému přístupná….
Elektronické vlny a nálady vás nemohou nezasáhnout a zejména emocionální dílo Stravinského si tak objevíte v netušených rozměrech. O elektronických kreativních fantaziích se dá těžko psát jako o běžné hudbě, protože píšete o pocitech z uměle vytvářeného zvuku a ne o klasických nástrojích za přítomnosti lidského elementu a všechno se pak odvíjí na základě vaší fantazie a schopnosti fabulovat. Je to opravdu mimořádné dílo!

PRELUDE TO THE AFTERNOON OF A FAUN – (10:15) – druhá elektronická kompozice je Preludium Faunovo odpoledne od francouzského hudebního impresionisty Clauda Debussyho. Vrchol francouzského impresionismu představuje on a Marice Ravel. Je to jiná hudba než od Stravinského a Tomita k ní také podle toho přistupuje. Ubylo zde agresivnějších hudebních postupů, ale impresivní plochy a nálady se nádherně prolínají v jakési vzájemné shodě a jejich kreativní polohy znějí líně, ale i emočně vybičovaně a snáší se k vašemu sluchu jako vlny, které mohou mít rozměr tsunami, ale i totálního bezvětří. Bzučení synthesizerů a elektronických kouzel možná naznačují poživačné, ale dobrácké vize spokojeného Fauna, který zahálčivě lelkuje a vnímá vůkolní svět v barevných impresích. Ani Stravinskij, ani Debussy se nedožili elektronického věku, ale zajímalo by mě, jak by je zasáhla tahle elektronická stěna zvuků, které Tomita dovedl nádherně namíchat na svých synthesizerech a demonstrovat je ve studiu k nahrání a k poslechu. Těžko mohu srovnávat elektronického Debussyho s elektronickým Stravinským, nicméně jako rockerovi se mě víc líbí Stravinskij. I když jhe to možná dáno i tím, že prvních 25 minut záznamu mě nějakým způsobem už „připravilo“ na to, co mohu očekávat a jak to vnímat po ryze pocitové linii…

A NIGHT ON BARE MOUNTAIN – (12:48) – třetí kompozice pochází od Modesta Petroviče Mussorgského a má název Noc na lysé hoře. Tady přichází do elektroniky více barevnějších a perkusivnějších tendencí. Vzpomeňte si na ELP, jak zpracovali jeho Kartinki. Tahle hudba má v sobě hodně energetického potenciálu, slovanské zpěvnosti, ale i jistého patosu, který se v této hudbě očekává… Tomita se s těmito aspekty vyrovnává famózním způsobem. Místy se mi zdá, že do tajemných zvuků přimíchává i zvuky zvonů. Noc sama o sobě je velmi inspirativním prostředím pro zesílené vjemy a prožitky, které nás za jasného dne nikdy nemohou napadnout a myslím, že tohle všechno v elektronických vlnách Tomita nabízí skutečně skvělým a těžko popisovatelným způsobem. Možná by bylo dobré, pokud k tomu v dnešní uspěchané době najdete čas, si nejprve pustit klasickou předlohu zmíněných mistrů a potom se seznámit s elektronickými kreacemi Isaa Tomity. To by byl asi ideální stav, ale komu se to v této době podaří? Mohli bychom tak potom názorněji analyzovat co je a co není v klasickém ztvárnění a elektronickém ztvárnění možné a lidskému vnímání srozumitelné……

Vzpomínám si, že jsem uváděl poslechový pořad, který byl věnován Tomitovi, protože jsem od své japonské kamarádky dostal ještě čtyři další alba, když jsem je pochválil. Takže důvod k rozdělení se s ostatními o takovou hudbu, kterou nemohl nikdo běžně slyšet, ani ji koupit a vlastně si o ní ani nic moc přečíst byla docela pionýrská práce…
Vzpomínám si, že jsem poprvé při poslechu zůstal po celou dobu přehrávání v absolutním tichu a potom jsem delší dobu meditoval nad tím, co jsem slyšel.
Na poslechovém pořadu zůstali lidé v sále sedět bez hnutí i po produkci a chodili za mnou potom s tím, abych jim dal album nahrát přímo z desek. Uvědomil jsem si, že ohoblování desky by pokračovalo velkou rychlostí a o tak cenný albový relikt jsem neměl zájem přijít, zvlášť když to byl prezent z Japonska.
Přišel za mnou jeden vousatý intelektuál (prý studující JAMU) a řekl mi:
„Tak proti tomu jsou takoví Pink Floyd country kapela, která jezdí na potlachy pod Medník…“.
Bylo to směšné, zároveň trochu nabubřelé, Pink Floyd jsem hájil jako jejich bodyguard, ale když tuhle zvukomalbu poslouchám, napadají mě všelijaké myšlenky….
Německo (tehdejší NSR) bylo nakloněno elektronické hudbě také. Myslím, že takový Klaus Schultze lovil v podobných vodách, v Polsku „přestal zpívat“ Czeslaw Niemen a začal pracovat také s elektronickou hudbou…, ve Francii tak činil Jean-Michel Jarre (ale ten už mi připadal hodně konjunkturální a v jeho případě už jsem cítil příklon ke komerci), v Británii pracoval se Alan Parsons také s elektronikou….
Elektronickou hudbu dokázal komponovat a realizovat i Pierre Henry (na albu Spooky Tooth – Ceremony), ale také německý avantgardní skladatel vážné hudby Karlheinz Stockhausen – tuším že jeho dílo se jmenoval Birds Of Ceylon Paradise… (nevím to zcela přesně).
Myslím ale, že Tomita byl první a podle mého názoru jediný, který dokázal vytvořit takovýto útvar. Třebaže se zde projevoval nikoliv jako skladatel, ale elektronický aranžér a hudebník…
Zkuste se k albu Isaa Tomity – Firebird dostat a myslím, že z toho zůstanete hodně konsternováni.
Pět hvězdiček!!!