Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.07.2011

Když jsem se seznámil s hudbou Jeff Healey Band byl jsem velmi překvapen. Velký dojem na mě udělala okolnost, že Jeff Healey je slepý hudebník a při hře výlučně sedí na židli. Kytaru ovšem nedrží klasickým způsobem pomocí řemenu na krku, ale má ji položenou na stehnech klína a hraje na ni zvláštní technikou, kdy prsty směřují kolmo dolů ke strunám a on vlastně tlakem a rozechvívaným vibrováním a přejezdy přes pražce dociluje originálního zvuku, který je nezaměnitelný s běžnou technikou hry!!! Tohle mě skutečně fascinovalo a fascinuje dodnes. Neznám nikoho, kdo by podobným způsobem dokázal zahrát na kytaru a dosáhnout nejen fantastického výrazu, ale i technické virtuosity….
Jeho první album mě poslal na sklonku osmdesátých let kamarád z USA a já jsem z něho byl nadšen. Můj větší úžas přišel s tím, až jsem ho viděl na videozáznamu hrát na koncertě!
Trochu jsem překvapen, že dosud nikdo z pánů progboardistů zde Jeffa Healeyho neakcentoval. Patří do osmdesátých let jako kytarový mág stejně neodmyslitelně jako Stevie Ray Vaughan. Oba se už bohužel předčasně odebrali do bluesového nebe. Velká škoda…..

CONFIDENCE MAN – razantní nástup s výraznou melodickou linkou. Dominuje zde syrový rozvibrovaný tón elektrické kytary a vnímáme i hlas zpěváka, jímž není nikdo jiný než frontman – kytarista Jeff Healey. Rytmika šlape v přesných intencích daného žánru, nevybočuje, prostě doprovází. Dělá tak prostor masivně pojatému power-kytarovému sólu, v němž Healey protahuje výtečným stylem svoje tóny. Skladba se stala ve své době hitem, byla vydána na singlu a Healey si zasloužil o „comeback“ elektrického blues v širším slova smyslu. Skladba pochází z dílny Johna Hiatta.

MY LITTLE GIRL – další skladba má rovněž písňovou formu elektrického blues. Bicí nástroje a baskytara šlapou až příliš v zavedených kolejích. Vnímám to jako nevýhodu, protože si říkám, že celé album tím bude poznamenáno. Rytmika sice přesná a úderná, ale nudně stejná s důrazem na druhou dobu, což byla „bolest“ osmdesátých let. Rád bych se ovšem zmýlil… V pozadí vnímám varhany hostujícího Benmonta Tenche ze skupiny Heartbreakers Toma Pettyho. Healey výtečným způsobem pracuje se svým elektrickým tónem až do posledního úderu.

RIVER OF NO RETURN – jak vidno, nespletl jsem se a bicí nástroje a baskytara hrají stále při zdi. Žádné zajímavé nebo vzrušivé breaky, škoda….. Nově se ovšem ve skladbě objevují zajímavé sbory. Skladba tiká v základním melodickém postupu osmdesátých let v přehledném akordovém stylu a celkovém pojetí, kdyby zde nehrál Healey na syrově znějící elektrickou kytaru, mohl bych si myslet, že je to nějaká zapomenutá skladba Dire Straits (!)

DON´T LET YOUR CHANCE GO BY – údernější skladba přichází v dalším příspěvku. Healey vedle sekaného akordického vstupu do ní nahrál i foukací harmoniku v bluesovém duchu. Do mezihry nyní prosadil syrové kvílivé kytarové sólo. Snaha přiblížit se černošskému pojetí blues je zde dost čitelná, výtečné frázování ve zpěvu a důrazné doby s proměňovanými akordickými postupy. V závěru Healey vypálí velmi rychlý snop sálajících elektrických jisker, který se vznese nad skladbu…

ANGEL EYES – pomalé náladová balada na albu nesmí chybět. Healey má smysl pro proporce a pro patřičný emocionální prožitek nejen během své kytarové prezentace, ale i ve svém hlase, smíšený duet Marilyn Martin a Timothyho B. Schmita dodávají skladbě na působivé melancholii a máme tu velmi citlivou píseň s milostným obsahem, která mě ale nepřijde jako sirupovitá pomáda, ale jako ryzí vyznání. Kytarové sólo je rovněž hráno nezkresleným tónem, v němž vyniknou jemnosti podání. Tuhle skladbu napsal také John Hiatt, ke kterému měl Healey blízký vztah. Velmi příjemná balada….

NICE PROBLEM TO HAVE – Prozatím nejryzejší pojetí blues na albu v tom bytostném slova smyslu. Ve skladbě se jako host objeví kytarista Robbie Blunt (známe ho z působení na prvním albovém projektu Roberta Planta), který nahrál další kytarové party. Velmi přesvědčivý příklad vzájemné kytarové spolupráce blues obnažuje ke svým kořenům. Tónové vibrace a přitlumená hra na strunách znějí velmi působivě a já si uvědomuji, že zde nevnímám rytmiku a vůbec mi to nevadí, naopak by to zde působilo jako rušivý prvek. Nádherný příspěvek na album ryze instrumentálního charakteru. Ťukavé tóny se propojují s klouzavými a vytvářejí tak proměnlivý obraz hudby mnoha barevných odstínů….

SOMEDAY, SOMEWAY – ve středně rychlém tempu se odvíjí další skladba. Má písňový charakter a vedle Healeyova hlasu zde vnímáme bratrské společenství Lennonů (!), které dotváří vokální sbor. Jméno nemá nic společného se slavným Beatlem, to je třeba zdůraznit. Healey vypálí do skladby svůj další cejch v podobě elastického sólového nástupu v mezihře a jeho tóny se tříští v prostorovém nekonečnu. Jistota projevu a suverenita podání jsou nabíledni. Ve skladbě se ještě pohostinsky objeví hráč na percussion Bobbye Hall, který spolupracoval v minulosti s Rolling Stones.

I NEED TO BE LOVED – další rocková skladba ve středním tempu. Její harmonie je zanedbatelná a melodická linka čitelná na první poslech. Vokální duet podporuje Healeyův vokál, za kterým se v mezihře vyloupne opravdu pěkné kytarové sólo se zaoblenými tóny s mírným zkreslením, také zde z pozadí přicházejí přitlumené varhany Benmonta Tenche, kterým by slušelo větší zviditelnění ve skladbě, která oplývá téměř pochodovým rytmem.

BLUE JEAN BLUES – procítěný bluesový úvod na kytaru a píseň se odvíjí v pomalém tempu daného žánru. Hlasově se zde Healey přibližuje k derivátu zpívajícího Petera Greena, ale jeho hlas i tak zní dost přesvědčivě a zásadně, že mu lze odpustit. Velmi dobře pojednaná forma elektrického blues. Healey si pohrává s jemnými odstíny ohýbaných tónů a rytmika poskytne dost prostoru pro jeho zvýraznění, na čemž celá skladba stojí. V další části se ovšem Healey rozpoutá v divokém kvílivém chorusu, při čemž občas prošlápne i wah wah pedál, ale hlavně vibruje s kytarovými tóny. Healey miloval Hendrixe a v této skladbě jsem jeho vztah k němu ucítil velmi silně. Gradující atmosféra v závěru skladby je strhující až do posledního tónu a zašustění činelů. Výtečná skladba, kterou lze jenom pochválit, třebaže pochází z repertoáru slavných texaských bluesmanů ZZ Top..

THAT´S WHAT THEY SAY – rytmika mě „nezklamala“ ani na pokročilejší části alba. Zase se z pozadí hlásí klávesy Benmonta Tenche, který vedle varhan přidává i přitlumený klavír. Producent Greg Ladanyi zbytečně trval na tom, aby Tenchovy klávesy byly upozaděny, několika skladbám by prospělo, kdyby dostaly možnost se na nich rovnocenně prosadit vedle Healeyovy kytary, anebo vložit do meziher alespoň minisóla. Škoda. Eley ovšem opět perlí a jeho kytarové tóny nemají chybu, třebaže jedou v prvním plánu téhle čitelné písničky.

HIDEAWAY – další výtečné blues. Známe ho už od Bluesbreakers, když v nich působil Eric Clapton. Je od Freddieho Kinga. Healey se jako sparring partnera přizval opět kytaristu Robbieho Blunta a tahle spolupráce je na výtečné úrovni. Bluesbreakers ovšem skladbu pojednají v zajímavějším rytmickém uchopení (i když velmi krátce se bubeník Stephen odhodlal ke krátkému bubenickému přechodu, který si naštěstí ještě několikrát zopakuje). Healey spolu s Bluntem opravdu excelují. Skladba má výtečný základ a tak není divu, že svádí k vytváření další a dalších coververzí a tahle rozhodně patří mezi zdařilé.

SEE THE LIGHT – opravdu syrovější varianta blues rocku. Healey aplikuje wah wah pedál a my slyšíme zcela určitě nejzásadnější skladbu na albu, také to byl úspěšný singl. Skladba má čitelnou melodiku, ale má zajímavé aranžmá. Dokonce i bubeník Stephen a baskytarista Rockman se probudí s rytmické letargie a hraje zde jiným způsobem, což jim u mě spravuje reputaci (tedy alespoň v téhle skladbě). Healey vynikajícím způsobem protahuje struny a dává do hry opravdu mistrovský kytarový vklad. Za zády mu sice dýchá za uši Hendrix a Winter, ale nevadí mi to, má dostatek inteligence k tomu, aby dokázal do hry vložit vlastní otisk a toho si velmi cením. V závěrečném epilogu jeho kytarové sólo kvílí za divokých bubenických přechodů (!) a my jsme u konce naší cesty napříč albem….

Album mohu jenom doporučit. Jsou na něm ale i „kaňky“. Jak jsem zmínil, baskytarista a bubeník jsou z mého pohledu pouhými doprovazeči bez nějakých kreativnějších vstupů do rytmické složky. To považuji za jistou nevýhodu. Rovněž si musím postesknout, že hostující klávesový hráč Benmont Tench nedostal alespoň ve dvou skladbách více prostoru k sebevyjádření a navíc byl hodně zastrčen do pozadí…. Producent to měl asi dobře promyšleno. Z mého pohledu ale zbytečně, protože by vynikajícího Healeyho určitě nezastínil a album by tak jako tak zůstalo kytarové.
Na druhé straně Jeff Healey předvedl opravdový hráčský majstrštyk a vezmu-li v potaz jeho handicap a vnímám-li s otevřenou pusou jeho kytarovou techniku, musím mu udělit čtyři hvězdičky. Kdyby měl lepší rytmiku a převahu vlastních skladeb, určitě by dosáhl na plný počet. Bylo to ale teprve první studiové album…