Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 09.08.2016

Když se řekne Fairport Convention a dívčí zpěv, jako první většině fanoušků kapely naskočí jméno Sandy Denny - osobnosti, která svou autorskou tvorbou promluvila do směřování žánru jako málokdo jiný a jejíž hlas se (s trochou nadsázky) stal "poznávací značkou" britského elektrického folku. První dámou v historii asi nejznámější britské folkrockové kapely ale byla jistá Judy Dyble. Její zhruba roční účinkování u Fairport Convention se otisklo do debutového alba této kapely, na němž jsou ještě velmi výrazně znát zaoceánské vlivy, kterými se mladá britská folkrocková vlna inspirovala.

Hned úvodní skladba Time Will Show the Wiser totiž nejspíš britský folk neviděla ani z rychlíku - kyselinová kytara, smíšená pěvecká dvojice s vycizelovanými dvojhlasy a z melodie psychedelie doslova kape, to jsou prostě Jefferson Airplane jako vyšití a žádný div, že byli Fairport Convention ve svých začátcích s touhle californskou partou hodně srovnáváni. I don't Know Where I Stand už zní o něco osobitěji - krásná křehká melodie s vybrnkávaným aranžmá je pro hlas Judy Dyble (která má v tomto směru než ke Grace Slick blíže třeba k Joan Baez) jako stvořená, ale ten psychedelický odér tu ještě pořád zůstává. Zmizí až ve výsostně britsky znějícím (a mnou osobně dost neoblíbeném) příspěvku If (Stomp) - tahle vaudevillově vtíravá melodie mě příliš neoslovuje.
Mnohem lepší se mi zdá další pomalý, romantický kousek Decameron, kde se opět setkávají hlasy Iana Matthewse a Judy Dyble v niterně křehkém duetu. Staroanglická melodika bude druhým významným přítokem do inspiračních zdrojů kapely po celou její (dlouhou a plodnou) kariéru. Zpátky do airplanovských vod nás vrátí rockový rachot Jack O'Diamonds s pěknou flétnovou mezihrou, po němž první stranu desky uzavře klavírem vedená instrumentálka Portfolio.

Druhou část začínáme s další airplanovkou (samozřejmě i s pěveckým duetem) Chelsea Morning, v níž už ale lze zaslechnout náznaky pokusů o přetavení zaoceánských inspiračních zdrojů do vlastní, unikátní melodiky. Tento trend pokračuje i v až jazzově! zahloubané Sun Shade, progresivní tendence vykazuje i poloinstrumentálka (zpěv se ozve až ve druhé části) The Lobster.
Z It's Alright Ma, It's Only Witchcraft by bez potlačení zvuku kytary byla další parádní kyselinovka, takhle opět vyniknou spíš melodické prvky skladby. V One Sure Thing dostala Dyble ještě jednu příležitost popustit svůj veskrze příjemný vokál do střednětempých zákrut, M1 Breakdown je pak už jen víceméně výplňová, i když zajímavě folkově cinkající instrumentálka na závěr.

Z bonusů stojí za zmínku slušný psychedelický cover Cohenovy Suzanne (ona je vůbec deska autorská jen asi z poloviny) a živá nahrávka kyselinového guláše Reno, Nevada - na koncertech tenkrát Fairport Convention museli být rozhodně nářezoví.

Vzato kolem a dokola, debutová deska ještě rozhodně dvakrát nenapoví, o čem že tvorba kapely bude v příštích letech. Tady jde zatím o kombinaci vlivů psychedelie a jazzu, které Fairport Convention zatím úplně nedokázali zúročit v osobité autorské tvorbě, pořád jde spíš o přejímání konkrétních vzorů odjinud. Hlavně kvůli tomuto to ode mě bude jen za tři hvězdičky, protože se debut jinak velmi příjemně poslouchá.