Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 11.12.2015

"Velké" album s velkými očekáváními - takto byla kapelou Fairport Convention vnímána jejich desátá studiová deska Rising for the Moon, vydaná v létě roku 1975. Sestava se na ní sešla velmi interesantní - služebně starší rytmickou sekci Pegg-Mattacks a houslistu Dave Swarbricka doplnili již na předchozích dvou deskách kytaristé Trevor Lucas a Jerry Donahue, hlavním tahákem se ale stal návrat zpěvačky Sandy Denny, která s Fairporty absolvovala úspěšný, třemi nahrávkami lemovaný rok 1969, aby se následně pustila do sólové kariéry. Denny se také výraznou měrou podílela na psaní materiálu pro nové album, takže duch starých Fairport Convention měl zdánlivě otevřené dveře, jen vejít. Ale povedlo se to doopravdy?

Povedlo i nepovedlo. Přece jen je znát, že se kapela komerčnímu úspěchu snažila vyjít aspoň trošku naproti, navíc v polovině sedmé dekády už asi nebyla po jemných akustických popěvcích taková poptávka, jako na konci novotami překypujících šedesátek. Zvuk je mnohem zemitější a aranže vhodnější do rádiového etéru či hitparád, celkově si kapela do svých skladeb více než dříve "půjčuje" americký countryový nádech. Ale pořád tu zůstává (hlavně ve věcech, na nichž se autorsky podílela Denny) alespoň špetka té staroanglické melodiky, kterou se Fairport Convention také rádi inspirovali.

Titulní Rising for the Moon je velmi slušným začátkem, Dennyin hlas je podporován kompaktní hrou celé kapely, ze které vyčnívají jen nefolkově šlapající bicí Dave Mattackse. Podmaňující melodie v sobě nese ducha smíření a sjednocení, houslová mezihra pak přináší onen zmiňovaný countryový akcent. Restless, duet Lucase a jeho manželky Sandy, se nese v tradičnějším akustickém duchu, ačkoli skladba (nejen díky tomu vícehlasu) lehounce evokuje i airplanovské vlivy z dávné debutové nahrávky (na druhou stranu, v kapele tehdy už nebyl jediný pamětník té doby, takže jde asi jen o můj dojem). Pomalý valčík White Dress se zdá být typickým rukopisem Sandy Denny, ale zdání klame a spolu s houslistou Swarbrickem jej napsal další folkový bard, Ralph McTell. Každopádně jde o krásnou melodii, kterou vhodně doplňují křehké strunné dohrávky. Ve Swarbrickem zpívané skladbě Let It Go se střetává staroanglická melodická složka s komerčnější aranží a možná až zbytečně zvýrazněnou rytmickou sekcí, ale pořád to má šťávu a dobře se to poslouchá. Stranger to Himself znamená návrat Denny za mikrofon, spád ale nabere až ve druhé části díky vířivým pochodovým bicím Bruce Rowlanda, který v průběhu nahrávání nahradil Davea Mattackse, nespokojeného s komerčnější produkcí alba. Na závěr první strany desky je tu pak jedna z méně vydařených skladeb z pera Sandy Denny, nevýrazná What Is True?.

Druhou polovinu alba otevírá rock'n'rollově laděný Iron Lion Trevora Lucase, vítané oživení mezi zbytkem pomalejších skladeb. Po něm následuje další z parádních představení Sandy Denny, mrazivě sugestivní vyprávěnka Dawn (moje nejoblíbenější číslo desky). After Halloween pokračuje v tradici Sandyiných střednětempých smířlivých kousků se zajímavými akordovými proměnami, Night-Time Girl zase bohužel přináší tu komerčnější podobu desky s rádoby "user-friendly" veselou, možná až infantilní melodií. Konec desky už ale zase zní obstojně - v One More Chance se Denny rozmáchla k epickému klavírnímu kousku, ve kterém ji z autorství usvědčuje typicky vedená melodická linka.

No - z uvedené recenze lze asi vcelku snadno vydedukovat, že se mi album Rising for the Moon líbí. Už to sice není čistý folk-rock, jako za předchozí Dennyiny štace u Fairportů, ale autoři ve skladbách pořád ctí svůj rukopis a nápadů se dostávalo v míře více než uspokojivé. Myslím, že na čtyři hvězdičky to bude vcelku s přehledem, ačkoli úplným fairportovským nováčkům bych raději doporučil některé ze "svaté trojice" alb Liege and Lief, What We Did on Our Holidays a Unhalfbricking.