Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 01.08.2012

Kdybych dostal otázku, koho z ryzích amerických bluesmanů doporučit k poslechu nebyla by to jednoduchá odpověď, ale pravděpodobně by převládl William McKinley Morganfield, známý jako Muddy Waters a album, které ho podle mě nejautentičtěji reprezentuje je asi Hard Again. Nechci, aby to působilo jako dogma, ale tady jsem doma a tady blues získává z abstraktní podoby konkrétní tvar.
Legendární černý bluesman Muddy Waters se tady spojil ze slavným albínským bluesovým texaským guitar hero Johnny Winterem, který se občas připojil neartikulovatelným výkřikem a podepřel album i jako producent.
Album Hard Again mám od konce sedmdesátých let ve své sbírce a vracím se k němu rád ať zcela sám, anebo při přehrávání na večírcích nebo silvestrech v dřívějších časech.

MANNISH BOY – dutý hlas Muddyho Waterse začíná svůj bluesový obřad. Nesmrtelný bluesový riff, který si každý automatický spojí se jménem legendárního černého bluesmana, který pravděpodobně nejvíc inspiroval rockovou generaci, která chtěla navázat na jeho pojetí a posléze i odkaz a tak ještě za jeho života z něj učinila ikonu. Zcela určitě jedno z nejryzejších černošských blues, které vzniklo… Mnoho lidí si zhmotnění blues představují právě touto skladbou a Muddy Waters se stal díky ní jejich bluesovým hrdinou….

BUS DRIVER – na harmoniku je zde bluesový virtuos James Cotton a zemita rytmika baskytaristy Charlese Calmese a pleskavá rytmicky pregnantní nekomplikované bicí Willieho „Big Eyers“ Smithe. Klavírní vstupy jsou velmi vybroušené, i když nevyčnívají z tématu – „Pine Topa“ Perkinse. Kytarové nájezdy jsou hřmotně zemité a dunivé, přesto jej jejich sound nezkreslený a Winter a Waters zde zanechávají výtečný otisk rozechvívaných tónů. Sólo na foukací harmoniku je výtečně zahrané v té své rozkolísané harmonické struktuře a dodává skladbě tu správnou šťávu, tak jako Perkinsovy klavírní proměny. Prostě paráda….

I WANT TO BE LOVED – jedino skladbu mimo autorskou základnu dodal pro coververzi další významný černý bluesový hrdina, basista Willie Dixon. Klouzavá rytmika se zdůrazňovanými bubenickými akcenty se pumpuje v nezastavitelném tempu, do kterého Waters jedinečně frázuje. Pregnantní, srozumitelné a výrazově velmi přesvědčivé na ploše necelých tří minut….

JEALOUS HEARTED MAN – klasické rytmické tempo do kterého zapadá nejen baskytara, bicí, ale i kytary a nad ním se vznáší skutečně stylotvorná foukací harmonika, zatímco Waters frázuje jako o život, ale zpívá s úžasnou lehkostí. Tohle je přesně ten model hudby, který by mohl hrát celou noc s připojováním a odpojováním dalších a dalších instrumetalistů. Široký prostor pro seberealizaci poskytuje blues a tohle není výjimkou. Waters s Winter se střídají v kytarových minisólech, kdy se nikdo z nich nesnaží toho druhého vytěsnit, ale spíš se vzájemně podpírají. Jerry Cotton na foukací harmoniku potvrzuje, že společně s Jimmy Witherspoonem jsou asi nejpřesvědčivějšími hráči na foukací harmoniku. Výtečný kousek!

I CAN´T BE SATISFIED – zastesklo se vám po ryzím blues z mississippské delty? Tak právě přichází. Metal body national guitar v rukou Johnnyho Wintera je jedinečný nástroj, který maže hranice mezi blues, boogie a country a vidím mohutný tok „otce vod“ a vznášející se mlhu nad jeho vodami a podél břehu na dřevěné káře táhne černošská rodina svůj skromný majetek a jde za lepším živobytím někam za sluncem. V duši smutek, ale v očích naděje…. Winter nezpívá, ale pod mudroslovný Watersův nakřáplý hlas občas něco vykřikne s velkým odvazem….

THE BLUES HAD A BABY AND THEY NAMED IT ROCK AND ROLL (#2) –
rytmické schéma blues Watersova pojetí je víceméně stejné a tak hledat nějaká netypická bubenická a basová spojení není namístě. Ostatně jejich úkolem je vytvářet spolehlivý kráčející spodek, zatímco nad ním bzučí kytarové tóny Wintera a Waterse a nakřáplý hlas foukací harmoniky. A opět vidím zakouřenou tančírnu a přes hustý dým člověk téměř nevidí dál než na tři kroky. Tohle je bezvýchodný svět ostrova černošské svobody v meziválečném obdobím, kdy člověk popíjel levnou whisky a nakyslé pivo a chtěl vykřičet svoje pocity….

DEEP DOWN IN FLORIDA – výrazněji zde zpomalíme, ale struktura zůstává samozřejmě stejná. Epicky příběh dalšího blues navodí atmosféru snu o prosluněné Floridě, ale myslím že víc o bažinaté krajině s názvem Everglades. Bicí znějí až provokativně jednoduše a basy hrají víceméně základní tóny a drží rytmus. Kytary zde znějí také spíš úsporně, ale foukací harmonika nepouští přenechanou iniciativu a dotváří společně s úderným klavírem melodickou strukturu.

CROSSEYED CAT – rytmus se mírně rozběhne v takovém opilém medvědím tempu do zakulaceného tvaru, kdy kytary, klavír a foukací harmonika si přepouštějí prostor pro seberealizaci za aktivní účasti Muddyho Waterse. Zpívat o šilhavé kočce by asi bělošského interpreta sotva napadlo, v podání autentického černošského bluesmana ovšem tohle téma nabývá zcela jiného významu. Líbí se mi, že nikdo z přítomných hudebníků nepředstírá nějaké „umění“, ale že hraje všichni v nedělitelném kolektivu jako jedna velká rodina s vědomím, že v takové partě je velká síla a tahle skladba to potvrzuje v každém slova smyslu.

LITTLE GIRL – závěrečná skladba o děvčátku je kompromisem mezi tempy předposlední a předpředposlední skladby. Myslím, že tahle poloha se dokázala sama namíchat v těch správných proporcích. Foukací harmonika je jedinečná svým naříkavým tónem a kytarová přediva hrají spíš úsporně, pro Waterse zcela typické, ale pro Wintera na druhé straně zcela netypické. Kytarové tóny vibrují a rozeznívají se v své přirozené přírodní kráse bez boosteru a wah wah pedálu a klavírní doprovody mají patřičnou dravost a výstižnost. Na někoho padá z blues smutek a starost, tady jsem po poslechu naopak nabit kýženou energií a naladěn do vnitřního souladu. Výborná skladba a stejně tak výborné album! Tahle hudba je sice z „kalných vod“, ale mě vnitřně čistí jako horský pramen!

Blues jako řemen, interpretace jako hrom a feeling jako nejhlubší tůň neprůtočného jezera. Když se řekne Muddy Waters, ozvěna vrátí slovo blues a platí to stále i naopak. Těžko vybírat v jeho diskografii nejpřesvědčivější album a tak to raději zkrátím a řeknu rovnou – pět!