Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 14.01.2014

Uvědomil jsem si, že jsem ve svých recenzích neplánovaně „minul“ významné album černošského elektrického blues uznávaného klasika Muddy Waterse…. Album mi před mnoha lety zapůjčil na americkém vinylu můj kamarád a od prvního okamžiku jsem jím byl stržen jako mořským příbojem. On sám album tehdy na burze přeplatil překupníkovi o dobré dvě stovky, než bylo tehdy zvykem, aby odradil další blueschtivé zájemce a léta patřil tento titul k jeho „rodinnému stříbru“... Už po prvním poslechu jsem se jako sběratel té nestandardní finanční transakci nedivil. Tohle album prostě MUSEL doma mít, jinak by sám se sebou nevydržel… Alba černošských bluesových klasiků totiž běžně nepatřila do obchodního artiklu překupníků a kdo tohle album vlastnil, většinou věděl, co má. Prodej takového titulu znamenal pro původního majitele nějakou finanční krizi nebo dluh…
Dnes vlastním tenhle projekt na digipacku s odlišným obalem a s vyčištěným zvukem, který si vychutnávám a tak nabídnu pár svých postřehů na téma tohoto alba…
I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – už ten razantní nástup předznamenává velký energetický nápřah (!). Stattefieldova baskytara tady zní důrazně a rezonantně a správně rozostřená elektrická kytara má pořádné zuby. Hlas Muddyho Waterse má zesílenou ozvěnu, která dodává Dixonově skladbě další rozměr vnitřní hloubky. Tohle je blues jako řemen bez příkras a zvukových kouzlení ve studiu. Teď se dostávají do popředí i hammondky Charlese Stepneyho. Třebaže prokreslují sound, jejich děsivé tremolo je jednoduše famózní. Závěr přichází zcela nečekaně…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – další klasický standard Willieho Dixona. Tohle je opravdová klasika, o kterou zavadilo tolik bluesrockových skupin v minulosti myslím, že dodnes patří do repertoáru i novějších kapel, které prozkoumávají blues novými pohledy. Výrazný riff skladbě vévodí a instrumentace se podílí o další ingredience, kde nechybí saxofon Gene Barge a foukací harmonika. Bicí Morrise Jenningse zde vykazují řádnou kreativitu v blues většinou nevídanou. Elektrická kytara není sice tak průrazná, ale mírně ji ohýbá v daných finesách wah wah a jsou zde opět hammondky a klavír. Prostě paráda…
LET´S SPEND THE NIGHT TOGETHER – jestliže Rolling Stones vzdávali Muddymu Watersovi svůj hold, tady se role obrátily. Skladba má pomalejší tempo, ale je rockově razantnější než od Rolling Stones, kteří ji víc tlačili jako hit do žebříčků. Muddy to nemá za potřebí. Taky zde cítím asi záměrný kytarový riff ve stylu Cream (Sunshine Of Your Love), který sem nezáludně přichází s řadou různých instrumentálních pikantností k výtečně frázujícímu Watersovu projevu. Velmi zdařilé….
SHE´S ALRIGHT – úvodní téma zní hodně psychedelicky a také další postupy rozvíjejí elektrické blues v podobě, která už zákonitě podle poslechu musela být pro bílé bluesové skupiny inspirací a tak i tady cítím že skupiny Cream, ale třeba i raní Mountain zde sbíraly inspiraci. Téma je čitelně přehledné a akcentace rytmu a kvílení cirkulárkou ostrých tóny elektrických kytar ve mně uvolňují velmi slušné emoce. Muddy zpívá s neuvěřitelnou lehkostí a ležérností. Nedramatizuje, ani neuhlazuje je prostě sám sebou a instrumentace to nádherně podtrhuje od začátku do konce. Ve studiu i naživo zcela určitě výkladní zboží i s dobově efektními přesuny kytar ve stereofonním efektu. Žádná únava, anebo šmíra, prožitek od začátku do konce… Náhle sem vstoupí téma skladby My Girl, který znám nejen od Stones, ale i od pražských Matadors. Příjemné překvapení!
MANNISH BOY – pravděpodobně nejslavnější a zřejmě i nejznámější Watersova skladba, která se táhne jeho kariérou od začátku do konce. Pregnantní, důrazně naléhavé a strhující od prvního okamžiku. Zase zde vévodí propracovaný riff, se kterým skladba roste a padá a rozvíjení motivu je samozřejmě v rukou mistrů. Akcentace rytmiky je příkladná a kytarové kouzlení s méně zkresleným tónem, ale s prošlapovaným wah wah doprovází klavírní práce a clona hammondek. Muddy zpívá opět s velkým prožitkem a uvádí posluchače blues do extáze. Slyšel jsem skladbu ve víc verzích a vždycky jsem z ní u vytržení….
HERBERT HARPER´S FREE PRESS NEWS – výtečné basové melodické linky s propracovanými opakovanými postupy. Rozechvívaný tón elektrické kytary bzučí jako čmelák, nechybí tamburína a pumpující bicí s klavírním doprovodem. Žádnou melodii zde v podstatě nelze najít, ale mezihra popřává prostor výtečnému kytarovému sólu, za kterým bych viděl Pete Coseyho. Kvality tohoto kytaristy dokázal rozpoznat i slavný jazzový reformátor Miles Davis, který ho přizval ke spolupráci na jeho alba…Řekl bych, že tady se blues revolučním způsobem spojuje s funkem a velmi jim to sluší. Klavír je trochu potlačen, ale kytarové bzučení se přelévá a navozuje jedinečnou atmosféru.
TOM CAT – když do blues vstoupí psychedelické klima, je to nová zkušenost. Právě takovou teď prožívám. Elektrická kytara mi připomíná experimentátora Wah Wah Watsona, který spolupracoval i s Herbie Hancockem, ale je i Bargeův saxofon se svým až minimalistickým tématem. Opět precizní baskytarové attacky a ona plastičnost opakovaného schématu mi v jistém slova smyslu evokuje i název (asi kocoura Toma, který skáče při svých nočních toulkách po střechách a pouští se do temných uliček). Další netypická forma elektrického blues – a výborná!
THE SAME THING – závěr patří opět autorské práci Willieho Dixona. Líná bluesová atmosféra, zde není zase tak líná, i když ze všech předešlých skladeb se ke klasickému tématu v tomto aranžmá přibližuje asi nejvíc. Dokáži si představit různé póly bílého elektrického blues/soulu jako např. Eric Burdon, Chris Farlowe, David Clayton-Thomas, Captain Beefheart, Joe Cocker, Mick Jagger, Chris Youlden… ale u nás i takový Michal Prokop či Petr Flyn, jak je tato skladba pro ně inspirací. Houpavé, přesto řízné a emocionální s tou kvílivě řeřavou kytarou a mírně přitlumeným klavírem. Pochvala opět bicím a baskytaře a to už sem vstupují svým tremolem i hammondky. Strhující a jedinečné!
Zajímavé: Radim Hladík mi říkal, že ho inspirovaly bílé bluesové skupiny a černé blues vnímal jako úctyhodnou klasiku, ale inspiraci v něm neviděl. Luboš Andršt mi zase povídal, že právě na Muddy Watersovi a na B. B. Kingovi nacházel hlavně zdroj svých inspirací, když do blues pronikal. Respektuji oba názorové postoje, ale musím konstatovat, že Afroameričané (neboli černoši) blues uměli stejně nejlépe… Právě jsem oslavil svátek – svátek blues za který uděluji plných pět hvězdiček!