Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 29.06.2016

Samozřejmě jsem byl vždy velkým fanouškem této legendy, ale musím říci, že na rozdíl od velké většiny ostatních mě maximálně oslovila až následující alba. Tohle je samozřejmě průlomové thrashové album, kde mě ale ne zcela vše oslovuje.

Úvodní útok Angel of Death patří k nejfamóznějším thrashovým palbám všech dob, jehož kontroverzi ještě zvýšil text o zvěrstvech Anděla smrti Josefa Mengeleho. Kytarové melodické patentní kudrliny nezničitelného dua Hannemann/King jsou nezničitelné, stejně jako vražedně zvolené nátlakové tempo. Araya tu spíše klade důraz na elegantní hlasovou brutalitu. Zrychlený závěr s přestřelujícími se sóly je taky parádní. Sekaný kytarový pochod Piece by Piece zrychlí po slayerovsku nezadržitelně. I přesto jsem se tady schopen v riffech a motivech orientovat, je to nádherně vystavěná, skoro trademarková skladba. Necrophobic, to už je u mě problematická skladba. Šílená rychlost od prvních sekund a i když kytarové nápady vnímám, je to jen děsivý sprint. Klobouček ale před Lombardem, to samozřejmě ano. Altar of Sacrifice je krásná, kytarově ohromně vyvedená věc, spíše v duchu následujících desek, a patří určitě mezi moje favority. Těžkost a ohromná bohatost slayerovských motivů je všude a Arayovo "enter to the realm of Satan"... je neodolatelné. Jesus Saves - klasika, podobně vystavěná jako předchůdce, není co dodat. Parádně navrstvené kytarové kaskády a sóla a kulometně štěkající Araya šíří smrt na všechny strany, stejně jako sírou páchnoucí kytarová sóla. Lombardovy těžké bicí, sekané kytarové marše a Arayův štěkot a je tu další stylová paráda Criminally Insane. Kytarová melodická eskapáda Hannemanna a Kinga je už klasikou, stejně jako děsivě useknutý závěr. Reborn - volnější thrashový nástup a pak vichřičná rubanice. Opět mě tahle věc tolik neoslovuje, i když Arayův řvaný refrén je nezaměnitelný. V podstatě podle stejného mustru jede Epidemic, po úsečném a šíleném Kingově sólu pak přichází propracovaná melodičtější kytarová pasáž, která tu přímočarou palbu přece jen oživuje. To Postmortem je zcela z jiného těsta - krásně vypracovaný riff čerpající ze starých metalových mistrů a parádně sekané tempo, vypouštějící napětí přesně podle mého gusta. Je to slyšet doslova každý tón a ozvěna, parádně propracovaný thrashing se zřetelným technickým potenciálem. Skvostem se začalo a skvostem se také končí - intro v podobě přicházející bouře a Lombardových osudových úderů už asi zdá úplně každý, atmosféra se dá krájet a pak vypluje v ďábelském tempu dokonale drtivá souhra obou kytar, jejichž melodicky šroubovaný motiv je už zapsán v kovových análech. Nezastavitelně sekané sloky, těžce osudově deklamující Araya a nádherná propracovanost tohoto skvostu berou dech i po letech, outro navazující na intro s doznívajícím deštěm... Tady nemůžu dělat nic jiného, než smeknout až na zem.

Hodnocení je pro mě obtížné. Za přínos by muselo dát deset, ale je prostě fakt, že mě ta rychlostní záplava znemožňuje se v některých skladbách zorientovat a než se nějak rozkoukám, jsou pryč. K albu se přiklonili ti, které Metallica na Masteru naštvala příklonem k technice. Raději mám o něco málo volnější, ale podle mě o nic menší brutalitu skvostů South of Heaven, Seasons in the Abyss a mám rád i Divine Intervention. Tady musím za čtyři. Milionové hodnocení si ale zasluhuje produkce Ricka Rubina.