Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 28.08.2011

Přiznám se, že už koncem sedmdesátých let jsem byl hudbou, kterou produkovala Santana zahlcen natolik, že jsem ji najednou ke svému hudebnímu životu přestal potřebovat. Zdálo se mně, že veškerá invence už byla použita a že se kapela dostala do začarovaného kruhu. Jako hudební legenda nemohla skončit a tak celkem pravidelně vycházela další a další alba, která už pro mě nepřinášela nic zajímavého a podnětného. Jedno album se nijak nelišilo od druhého (jenom obaly) a hlavní smysl existence tkvěl pouze v živých koncertech…
Pak se stalo, že mi jeden člověk ve druhé polovině dlužil nějakou částku, ale nebyl schopen mi dát přímé peníze, ale řešil to tím, že mi dal album pod kterým byl podepsán Carlos Santana. Jak známo, produkce se větvila na dvě strany – to co bylo vydáno pod hlavičkou Santana a naopak pod Carlos Santana. Nejprve jsem nebyl z tohoto „odškodnění“ nijak nadšen, ale pak jsem nějak na tuhle „kompenzaci“ přistoupil a album se jménem Blues For Salvador se stalo mým vlastnictvím…..
Abych byl úplně přesný, tím hlavním podnětem pro to, že jsem album přijal byl hudební klip na ORF ke skladbě Bella, který se mně hodně líbil a byl tím hlavním impulsem…
V té době v latinské Střední Americe zuřily různé občanské války a republika Salvador procházela velmi dramatickým obdobím svojí existence a volala okolní svět o pomoc. Carlos Santana byl ve světě známý svým sociálním cítěním a tak uspořádal nějaké benefiční koncerty. Tohle album nebylo „live“, ale hudební materiál se vázal do období koncertů a jeho studiová verze byla odrazem dané doby…

BAILANDO / AQUATIC PARK – úvod skladby přesně v santanovském duchu. Rozpoutané divoké rytmy na percussion – conga, timbales, bonga a Carlosova přiostřená elektrická sóla v jeho typickém dlouhém tónu a samozřejmě klávesy. Ty už ovšem nesly znaky osmdesátých let – synthesizery a synthesizery a místy jsem pozoroval, že i rytmická složka byla preparována elektronikou. Skladba (jak prozrazoval sám název) vznikla během letní Santanovy dovolené ve Spanish Harlemu a známém Aquatic Park v San Francisku. Zpěvu se ujímá klávesový hráč Chester Thompson (nezaměňovat s bubeníkem od Franka Zappy nebo od Genesis!).

BELLA – tuto skladbu napsal Santana pro svoji dceru. Je opravdu krásná. Vložit do kompozice tolik vzdušnosti, imprese a nadzemského vnímání prostoru se opravdu podaří jen málokomu. Santana říká, že melodii nosil v hlavě už dlouho, ale kytarové linky mu vedli virtuálně slavná kytarová jména jako John McLaughlin, T Bone Walker, Buddy Guy, Otis Rush i Wes Montgomery. Kouzlení s tóny a sázení harmonických proměn do elektrických smyčců, které mají mořský vzdušný opar a kytarová přediva se vnášejí na bouřícími se vlnami, i zklidněným šploucháním ve velkém stylu. Bicí nástroje a percussion dotvářejí latinizující atmosféru, ale nijak nedusí celkové pojetí. Opravdu krásná věc.

I´M GONE – k mému zklamání ani Santana neunikl elektrifikaci rytmiky a v téhle skladbě to můžeme slyšet velmi výrazně. Úder na druhou dobu na klasické bicí nástroje a krátké, ostré a výrazně profilované elektronické zvuky percussion se tu spojují se synthesizery. Jeho kytarová přediva stále vykazují osobitost a energetický potenciál. Asi i on měl chuť zkoušet něco nového a tady se toho stáváme svědky….

´TRANE – tohle je ovšem pořádný úderný rock s virtuozním panem Bubeníkem. Za baterií bicích sedí legendární Tony Williams, jeho power-play je výrazně čitelná. S drtivými údery obsluhuje svoji baterii a také vnáší do hry řadu velmi rychlých breaků. Synthesizery hrají krátké a úsporné akordy, ale kytarová hra má svoji přímou ostrost a agresivitu a strhujícím tempem a divokými rytmy se řítí vpřed. Armando Peraza s percussion drží velké napětí až do konce…

DEEPER, DIG DEEPER – propojování elektroniky se santanovským rockem posunuje tuhle skladbu k funku. Baskytarové běhy Alphonsa Johnsona jsou výtečné a Santana sází svoje kytarové tóny ve zkreslených víceméně kratších kytarových nástupech. O to víc vyniká rytmika preparovaná elektronikou. Ano, ta osmdesátá léta jsou nepřeslechnutelná, ale přesto skladba nemá ten ubíjející diskotékový taneční charakter, kterého jsem se bál. Stále jsme na rockové půdě, kde se během rychlé jízdy vyměňuje krátké instrumentální vstupy, které udržují napětí, ale nepřinášejí žádnou melodii, spíš uvolnění energie

MINGUS – Santana choval velkou úctu k černošskému jazzovému kontrabasistovi Charlie Mingusovi a v téhle skladbě vytvořil jakýsi derivát soulu, když koncertoval v nočním klubu v mexické Tijuaně. Začátek má tajemný vstup s perkusivními zvuky a elektronickými kouzly synthesizerů. Hudební imprese vytvářejí tajemné zvukové obrazy…

NOW THAT YOU KNOW – do téhle skladby vstupují indické meditativní prvky. Náladotvorné kouzlení s percussion je náhle přerušeno úderným nástupem a rozbíhá se hutný instrumentální celek, jemuž vévodí Santanovo vzdušné, přesto trochu zkreslené kytarové sólo a Chester Thompson konečně „povytáhne“ hammondky, po kterých se v soundu alba už nějak zastesklo – vedle neustálých aplikací dobově módních synthesizerů Yamaha. Skladba byla natočena během koncertu v r. 1985 a celkově vnímáte živou atmosféru, kde do sekaného rytmu vstupuje klavír, důrazná baskytara a dlouhé tóny hammondek s šustěním percussion. Koncertně strhující produkce, třebaže nepřináší nějaké zásadně nově podněty….

HANNIBAL – tuto skladbu Santana natočil už na album Zebob, ale tahle podoba je její alternativní verzí. Příjemně se poslouchá. Více přimyká k latinskoamerické hudbě než co jiného na albu. Dokonce zde slyšíme i akustickou kytaru a stylové sborové zpěvy. Liga santanovských perkusionistů se zde opravdu ukazuje v nejlepším světle. Zpěvnost a strhující tanečnost je evidentní, ale nad tím se vznáší mrštné kytarové sólo jako hejno divokých ptáků a dole na zemi hutné basy a klavírní akcenty. Závěr skladby se překvapivě a zcela nečekaně obrátí k jazzu, ale spíš k jeho tradičnější podobě….

BLUES FOR SALVADOR – poslední skladba je prostorem pro klávesové plochy Chestera Thompsona a Santanovu procítěnou kytarovou hru. Střídá zde barvy a nálady a třebaže nemáme co do činění s klasickou bluesovou formou, je vložena ona bluesová melancholie spíš do výrazu a pojetí. Takže si zde podávají ruce smutek, neštěstí, bezradnost a duševní vyprahlost. Santana mírně „zazní“ jako Jimi Hendrix, ale je to stále on a jeho kytarové kouzlení má onen tříštivý astrální tón, podle kterého ho posluchači poznají a jeho styl hry milují (ale možná i odmítají). Já patřím ale k těm prvním… Melancholický závěr zároveň ukončuje celé album.

Po dlouhé době Santanovu produkci opět vzal na milost hudební kritika a albu udělila cenu Grammy. Osobně si myslím, že Blues For Salvador je dobrá deska, třebaže se k Santanově nejlepší tvorbě „jenom“ dotahuje. Jeho slavné albové projekty nepřekonává, ale myslím, že natočil ještě slabší hudební alba. Tady se dá hovořit o hudební proměnlivosti a ne o šablonovitosti a tak tápám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Ideální stav by byl tři a půl…. ale vzhledem k úctě, kterou k němu chovám dám čtyři.