Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 12.07.2011

Rare Earth – americká skupina z Detroitu. Troufnu si tvrdit, že ji na Progboardu bude znát opravdu velmi málo recenzentů – tedy spíš starší ročníky. Pokud se mýlím, bude to jenom příjemné překvapení.
Navzdory tomu, že hrají dlouhá léta (s několika přerušeními), u nás se na rozdíl od jiných amerických kapel nezabydleli. Mezi jejich příznivce patřili u nás členové skupiny Marsyas – Oskar Petr vzpomněl, že to byla jeho oblíbená kapela, vedle jiných Američanů, Steely Dan.
Rare Earth procházeli během své kariéry řadou personálních proměn, nicméně svou úroveň si dokázali udržet. Patří dnes mezi americkou klasiku. Nepatří sice mezi jižanský rock, ani kalifornské psychedeliky, ani chicagské bluesmany, ani newyorský underground, ani nashvillské countrymany…. Nic společného nemají ani s Grand Funk Railroad – snad jen to, že pocházejí z jednoho státu (Michigan), ale svoji hudbu stavěli na úplně jiných inspiračních zdrojích a principech…
Jejich hudbu znám od sedmdesátých let, ale jak už jsem zmínil, přímo na jejich vinylová alba jsem v té době nenarazil. Pár kamarádů získalo jejich hudbu od jiných kamarádů a tak jejich hudba byla pro mne známá z anonymních pásků značky BASF a AGFA, přehrávaných u n
ich na návštěvách, protože já jsem cívkový magnetofon jako zapřisáhlý elpíčkář odmítal. Nakonec jsem narazil na jedno jejich album. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se jedná o další desku skupiny May Blitz, která měla výtvarně podobně pojednané horní obaly. Bylo to ale jinak a tak jsem se seznámil s Rare Earth prostřednictvím skutečného elpíčka …..
Někteří lidé si je nesmyslně pletou s Mother Earth, jiní s Purple Earth. Rare Earth jsou zcela osobitou hudební jednotkou, kterou teď prostřednictvím mého oblíbeného alba Ma, představím progboardistické společnosti…


MA – rozvířené bubny a následně se vám do uší zařízne hypnoticky se opakující riff baskytary v unisonu s elektrickou kytarou. Patetický hlas (jakoby ceremoniáře vstoupí do instrumentace) a my vnímáme jednotlivá napojování dalších nástrojů. Nejdříve je to klavírní téma, poté se přidávají percussion a z pozadí na vás zaútočí syrový zvuk elektrické kytary, za nímž se přihlásí hammondky s dlouhou harmonickou linkou… Klavírní téma je útočné a hlas zpěváka má vnitřní přesvědčivost a rozlehlost podání. Máme co do činění s opravdovými pány muzikanty, kteří si se svými nástroji pohrávají s neuvěřitelnou lehkostí a přitom cítíte úžasný instrumentální přesah. Zpěvák je poučen americkým bílým soulem, což považuji v rámci celistvosti skladby za velkou přednost. Kytara sice jede ve stylu rytmu funky i s baskytarou, ale playbackovaná kytara zatím rozvine pořádně plnotučné sólo s drtivým nástupem, preparovaným wah wah pedálem. Úvodní skladba je ovšem rozlehlou kompozicí, která se vyjadřuje na širší ploše a proto trvá přes dvanáct minut! V žádném případě to ale není žádná nuda, protože doceníte instrumentální schopnosti jednotlivých hudebníků, pěvecké výkony, mistrovskou souhru a jedinečné aranžmá. Jak už jsem naznačil, spojuje se zde soul s rockem, ale také s funkem a tehdejším moderním jazzem (ovšem ne s jazzrockem). Úderný riff se železnou vytrvalostí opakují svůj pumpující rytmus a nad ním se vznášejí psychedelické zvuky amplifikovaných nástrojů. Celek působí jako nějaký pohanský obřad, nebo šamanský rituál, kdy lidé za svitu loučí tančí v kruhu a hlavní tanečník přivolává neviditelné duchy a žádá o jejich podporu….
Zaujme vás klavírní hra Marka Olsona, která má technicky velký přesah v úhozu a v cítění, kytaristy Ray Monetta, hráče na percussion Edwarda Guzmana, stejně jako rytmická jednotka výtečně cítícího baskytaristy Michaela Ursa a úsporně úderného bubeníka Petera Hoorelbekea, stejně jako Gila Bridgese, ovládajícího dechové nástroje
BIG JOHN IS MY NAME – šlapající nástup rytmiky rozběhne skladbu v rychlém tempu, ale vzápětí bubenický break ji vrátí do funkového pojetí. Nikam se nespěchá, důsledné basy a bubenické přímé tahy na branku jsou páteří skladby. Funk rock podle nejlepších pravidel. To už slyšíme i saxofon a klarinet Gila Bridgese. Bubeník Peter Hoorelbeke se jako jeden ze zpěváků dělí o pěvecké party s Gilem Bridgesem. Hoorelbeke výborně frázuje a jeho zemité projev je doprovázen ohýbanými tóny foukací harmoniky

SMILING PHASES SOMETIMES – vyvolávací hlas v nezřetelné řeči má v sobě etnické rozpoutání a živočišnost. Provázejí ho akustická kytara, saxofony, klarinet a úderné klavírní nástupy. Co zprvu vypadalo jako balada, se pojednou promění v další odnož funku. Protirytmy klavírních akordů a baskytary koloruje syrový break elektrické kytary a percussion připomínající varovné chřestění chřestýšího ocasu. Skladba nemá žádné rafinované harmonie, ale melodická linka se drží základního riffu, na němž se odvíjí hudební téma. Velká příležitost k improvizacím a ke spontánnímu reagování na podněty ostatních spoluhráčů vytvářejících tenhle hudební celek. Ray Monette svou elektrickou kytarou hraje ve funkových obrazech a prošlapuje wah wah pedál, zatímco klavírní běhy Marka Olsona se cíleně trefují do tématu

HUM ALONG AND DANCE – úvod skladby patří svištícímu soundu hammondek. Úderný kytarový vjezd skladbu posune do neomylně rockové pozice. Baskytarista Michael Urso hraje výtečnou basovou linku v rychlém tempu a Hoorelbekeovy bicí nástroje se rozbíhají v energických nástupech podporovány Guzmanovými percussion. Funk s rockem má výtečnou zemitost a prokreslené vrstvy basů a zkresleného kytarového riffu znějí velmi sugestivně. Olson hraje rovněž na clavinet, který se stává novým bicím nástrojem, ale to už Monette rozjíždí bytelné kytarové sólo v tom nejlepším slova smyslu. Má výraz a razanci, přesto však není samoúčelně exhibiční a slouží skladbě stejně jako ostatní nástroje. Hoorelbekeův zpěv má emocionální ostří až do samého závěru. Velmi dobře zkomponovaná a zahraná skladba!

COME WITH ME – kvákavě ohýbaný tón elektrické kytary se spojuje s akustickou kytarou, která si pohrává se subtilními tóny a také se nám do uší dostávají sugestivní ženské vzdechy, které nás přivádějí k milostnému aktu. V pozadí se odvíjí kytarové sólo a žraločí zuby a další percussion vytvářejí zvláštní náladotvornou atmosféru s erotickým kontextem. Nejeví se mi to jako nějaké laciné „sexuální berličky“ ve snaze přitáhnout pozornost, ale spíš uvolnění energie, jistý druh blíže nespecifikovatelné extáze. Rytmus se nijak nemění a plyne zvolna až do samého závěru….

Myslím, že album Ma je zajímavým hudebním počinem. Není to sice nějaký zásadní milník americké hudby jako jsou Doors, Santana, Frank Zappa, Miles Davis… ale muzikantsky zajímavý projekt, u kterého jsem se před lety a ani dnes nenudil a pokud posloucháte kapely jako Little Feat nebo Doobie Brothers, nebude vám tato hudba připadat úplně cizí. Že i bílí Američané dokáží zahrát blue-eyed-soul, funk a rock album přesvědčuje. Čtyři hvězdičky si určitě zaslouží!