Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.10.2011

Album Jamming With Edward vyšlo ve stejném roce, co legendární dvojalbový opus Rolling Stones – Exile On Main Street – který je obecně považován za opravdový vrchol téhle rockandrollové legendy, a tak zůstalo tak trochu v jeho stínu. Setkal jsem se s lidmi, kteří album odmítli a tvrdili, že je to nedovařený akustický pokus jak pojmout blues ryzími prostředky a že je to jen nedovařená snaha potvrdit bluesový status téhle hudby, ale na druhé straně ke mně dolehly i názory, že je to zajímavý pokus tři Stones se dvěma vynikajícími hráči, jak se vyrovnat s akustickým blues po svém bez dodělávaných finesů…..
Nebylo snadné album sehnat a tak mi pár let trvalo, než jsem na něj dosáhl. A jak jsem se vyrovnal s tím, co pro mě známá jména připravila při tomhle jamování?

THE BOUDOIR STOMP – čitelné promlouvání Micka Jaggera v úvodu a už je tu nastoleno klasické jamovací bluesové téma vycházející ze základního akordu. Kdo je hudebník, určitě rozumí tomu, jak s tímhle materiálem naložit… A tak vnímám bzučivý opakující se tóny kytary Ry Coodera, klavírní běhy Nickyho Hopkinse, ale i přitlumenou foukací harmoniku Micka Jaggera a sehranou jednoduchou, ale úderně účinnou rytmiku Rolling Stones – Billa Wymana a Charlieho Wattse. Vlastně ten hudební materiál zní hodně jako Stones – třebaže zde není ani Keith Richards, ani Mick Taylor….. Když přivřu oči vidím zakouřenou místnost nahrávacího studia – spoře osvícenou moidrým a červeným světlem a tam přítomní hudebníci sedící mezi aparaturou a otevřenými plechovkami piva a neoklepanými cigaretami vytvářejí improvizované hudební obrazy a myslím, že se jim to daří…..

IT HURTS ME TOO – krásné bloudivé tóny slide-kytary famózního Ry Coodera, který se postaral o nádherné intro. V pozadí slyším podivně modulovaný hlas Micka Jaggera… ale zatím je to prostor pro Coodera, kterému sekunduje šlapavá rytmika a klavírní kouzlení Nickyho Hopkinse. Teď už je Jaggert čitelnější, ale pořád je jeho hlas podivně zahuhlaný zakouřený jako daná atmosféra.. It Hurts Me Too je klasické téma, které znám od hodně bluesmanů, kteří ho předělávají, ať už je to John Mayall, Eric Clapton nebo i Bob Dylan…Záměrně tuhle verzi s nikým nesrovnávám. Tady je kouzlo nechtěného a bezprostřednost hlavní devizou a nehraje se zde na studiovou přesnost. Atmosféra par excellence. Nevím, co bych za to dal, kdybych si mohl někde v koutku sednout a hrát kytarové doprovody mezi těmito jmény…..

EDWARD´S THRUMP UP – hlasy se vzájemně dohadují a nástroje se zvolna řadí k další prezentaci. Nakonec to vyřeší Watts a jeho dusavé rytmy sjednotí muzikanty ve studiu a už nám šlape další záležitost. Zatím ten celek působí trochu chaoticky, baskytara hraje ostináta a klavírní běhy se rozjíždějí po celé klaviatuře. Kytara odsekává jednotlivé akordy a hraje jakési rytmické spojnice. Nějak v tom tématu nemohu najít dominantního Jaggera – jeho hlas a foukací harmoniku (?!) Až teď přichází před mikrofon, ale ne příliš zřetelně. Zato Hopkins se na klavír opravdu vydovádí a líbí se mi Wymanovy basové výpady (takhle ho u Stones opravdu neznáme). Myslím, že je to velmi kreativní prostor pro sebevyjádření a Jagger teď přejímá roli vedoucího „jamaře“ s foukací harmonikou, ale já stále čekám na Cooderovy kytarové modulace. Zatím se spíš dobře trefuje do rytmického základu, ale důležitým způsobem zhutňuje atmosféru, až do okamžiku, kdy se rytmika odpoutá…..

BLOW WITH RY – tohle je výtečné intro slide-kytaru. Tóny jako žhavé plamínky létají nad virtuální temnotou nahrávacího studia. Cooder je opravdu geniální. Jeho vyjadřovací prostředky jsou úsporné, ale obsáhnou široké téma bluesového pojetí jedinečným způsobem a moc rád se nechávám kolébat jeho podmanivými kreacemi. Jagger je ovšem před mikrofonem (zatlumen), ale ve výtečném frázování „fouká s Rye“, stejně jako Wattsovy bicí nástroje a Wymanova baskytara. Hopkins dodává z backgroundové ozvěny klavírní tóny… Takhle by mohli pokračovat celou noc a pořád by to mělo svůj „ksicht“. Kdo nemá rád blues, nebo ho necítí, tak by se asi začal nudit. Ale blues je pocit a názor a tady se jeho vnitřní vibrace jedinečným způsobem propojují a muzikanti si pohrávají s daným tématem s velkou erudicí. Dokáži si docela představit, jak za tuhé normalizace vystupuje v Music f-klubu na Smíchově tahle parta a kolem nich postávají lidé jako Vláďa Mišík, Vláďa Merta, Vláďa Padrůněk, Luboš Andršt, Martin Kratochvíl, František Francl, Zdeněk Juračka, Jiří Jelínek a všechny svrbí prsty, aby si taky mohli přihřát polívčičku. Dnes by to bylo docela reálné (ale tehdy by je všechny dohromady přetáhl Husák se Štrougalem a poslal je někam do výroby…. chuligány). Parádní číslo!

INTERLUDE A LA EL HOPO
INCLUDING THE LOVELIEST
NIGHT OF THE YEAR – krátký mezivstup – jak už nám napovídá i název. Je v tom trocha té muzikantské „latiny“, že ten mezivstup je kratší než samotný dlouhý název, kterým je opatřen….

HIGHLAND FLING – máme tady poslední jam. Atmosféra zde nehoustne a mám pocit, že se pořád všichni dokáží bavit a vzájemně se pozorují, co z koho vypadne…. Z hlasů dokáži identifikovat akorát Jaggera, ostatní ne. V klasicizující podobě nastupuje klavírní vstup Hopkinse, ale je to opět Watts, který je všechny sjednotí a už se tady potkává rock and roll s důraznými nástupy a znovu musím chválit Wymanovu výtečnou baskytaru, které poskytují Wattsovy bicí dostatečný prostor pro správný odvaz a teď už zase řádí Hopkins, zatímco Cooder se spokojuje s kytarovými doprovody a akcentovanými dobami. Vydovádění protagonisté zvolna končí svoje uvolnění v tom nejlepším slova smyslu v daném pojetí…

Obecně soudím, že tohle album bude znát jen velmi málo lidí, hlavně fanoušci Rolling Stones a Ry Coodera, kteří shánějí jeho rozptýlenou hudební produkci.
Možná se ale i mýlím (zdravím Hejkala, Mirka Kostlivého a Pala M….a taky Filozofa, který se nám nějak odmlčel)
Jako bývalý hudebník, ale stálý milovník blues nad albem musím přitakat. Je to opravdu jam podle všech pravidel. Zklamán nejsem a tak čtyři hvězdičky klidně udělím….