horyna - @ 08.03.2016 | #

Šest let jsem čekal na tuto desku a i když mi její zpracování dalo pěkně zabrat, nelituji toho času ani v nejmenším, odměna se posléze dostavila a pocity jež doprovází mne hodinu strávenou v této společnosti jsou vždy velice intenzivni. Přes další výměnu zpěváka, Paul Manzi je už čtvrtým v řadě a opět navýsost kvalitnim, jeho hlas disponuje velice sytým, až siláckým projevem a jeho barva ne nepodobná jeho předchůdci nás nenechá chladnými. Je to mozaika třinácti svebytných skladeb, z nichž snad každá zaujme svou originalitou.

Hned úvodní slova a tvrdé a temné tóny (album se textově zabývá otázkami smrti)The Great Escape nás nenechávají na pochybách že se budou dít velké věci,zvuk je opravdu nekompromisní, vespod zahuštěná basa a ke konci se skladba láme do euforického sprintu.S příchodem Rapture nám P. Manzi ukazuje, že lépe pánové vybrat nemohli, k nebesům stoupáme po schodech s One Last Au Revoir, konečně se více ukazuje i John Mitchell, hrající na albu více ve prospěch celku. Poté se zpomaluje, ale album pokračuje stále ve velkém stylu. Echoes Of The Fall-dráždí naše smysly originálními klávesami a nezapomenutelným riffem, rychlost jakou nás skladba ve svých 2:26 minunách smetává nemá obdoby,jdeme do kolen. What If- patří opět k těm klidnějším s krásnou akustickou kytarou a Manziho vokálem, Trebuche- Nolan vepředu, Mitchellova krásná sóla, Aréna ve svém velkoleposti.
Vrchol přicházi již po několikáté, tentokrát je to Burning Down-dokonalost,originalita a obrovský nadhled s jakým nám kapela nabízí tuto skladbu při níž až mrazí je stále obdivuhodný. Následující Catching The Bullet-se tváří až stereotypně, ale klávesové a klavírní rejstříky uprostřed a hlavně geniální závěrečné a dlouhé sólo posouvají skladbu úplně na jiný level.

Za zmínku stojí ještě vysoce originální booklet a celkově potemněle dokonalý sound.
I přes neustálé personální změny drží si Arena kvalitativní laťku stále velmi vysoko.U mě tedy obrovská spokojenost.

horyna @ 04.05.2020 05:29:00 | #
Tuhle desku jsem plně docenil po dlouhé době. Dnes patří k mému výstavnímu zboží této kapely. Změna nejen na postu zpěváka, Paula Manziho tu úplně žeru, ale i navrátivší se problematik John Jowitt. Ovšem z kytarové hry se zdá, že byl vyměněn i Mitchell. Tady a od této desky hraje úplně jinak. Jeho pověstná Gilmourovsko-Rotheryovská, přesto pořád hodně svojská a originální (především atmosférou) táhlá medová sóla a vyhrávky se úplně ztratili. Ovšem zde mi to až tak nevadí, jelikož tuto absenci bohatě kompenzuje obrovská variabilita a komplexnost. Šíře témat, příspěvků, motivů a absolutně odlišných částeček poskládaných mistrně jako obrovské puzzle je zde tak agilní, že je radost se do alba ponořit a koštovat. Nejen song One Last Au Revoir je neskutečná bombice.