Reakce na recenzi:

horyna - @ 23.03.2020

Původně na tomto místě (o kousek vedle) měla stát recenze na aktuální nový přírůstek do rodiny Psychotic Waltz, na desku The God-Shaped Void. Ta přišla na svět teprve před pár týdny a je po dlouhatánské čtyřiadvacetileté odmlce pátým studiovým albem kluků ze San Diega. Ale jelikož nejsem s její náplní spokojen tak jak jsem původně čekal (sotva ze 60%) a která mě v hodně momentech uvádí do lehké letargie a mnohdy i vyloženě nudí, nehodlám se jí v příštích dnech už zabývat (těch zkušebních poslechů a nástřelů bylo opravdu hodně), natož si ji pořizovat a tudíž o ní ani psát. Místo toho jsem se s chutí vypravil/vrátil na začátek příběhu této svérázné a vysoce originální kapely, až na začátek let devadesátých, tedy do doby, kdy to studiově u P. W. všechno začalo a rozhodl se naplno vychutnat (pro mnohé nejlepší a nepřekonatelnou) debutní desku A Social Grace.

Počátek devadesátých let byl doslova rodištěm nových prog-metalových/rockových kapel, které rostly jako houby po dešti a kde každá z nich zněla jinak a originálně. V oné době totiž skutečně méně znamenalo více, každý nový soubor byl nezaměnitelný a přinášel do daného odvětví nejen kůži na trh, ale i velkou dávku omamně vonící novoty. Onehdy sotva povstali Dream Theater, zrodili se Shadow Gallery, v návaznosti přispěchali Magellan, v británii vykoukli Threshold, vzápětí Arena, ale nejtechničtěji a nejspecifičtěji působila právě americká pětice Psychotic Waltz.

Ta na svůj první počin namíchala extra technicky zaměřenou muziku, která však nepostrádá znatelnou melodickou stopu a navíc je maximálně osobitá. Nejen díky kytarovým výjezdům dvojice Rock/McAlpin, nejen díky totálně propracovaným bicím Norma Leggio a nejen skrze nezaměnitelné kouzlo v hlase a hlavně vokální technice a vůbec celkovému vokálním pojetí se zvláštně situovanými zpěvnými linkami Devona Gravese, zůstává tato kapela dodnes jedinečnou svého druhu.

První deska nabízí nespočet lahodných pasáží i celých skladeb. Pokud mám některé zmínit, nesmím rozhodně zapomenout na atmosférický klenot Halo of Thorns, s překrásně vystavěnou plačtivě naříkající španělkou proloženou Devonovým pocitovým zpěvem. Hned další, riffoidní záležitost Another Prophet Song s velice dynamicky vloženými perkusemi. Jethro Tull-ovská balada I Remember s mistrným sólem na Andersonův nástroj jasně patří rovněž do ligy nejvyšší. Druhá strana porcuje diváka vejpůl. Jeden šmakózní pokrm střídá druhý. Po intru začínáme s velice nátlakovou I of the Storm, kterou řídí bezchybné brejky Norma Leggio. Romanticky znějící klavír na začátku písně A Psychotic Waltz postupně vystřídají náladotvorné akustiky a něžný zpěvákův přednes. Skladba má neuvěřitelnou hloubku a naléhavost. Ještě přesvědčivější je v konečném kontextu Only in a Dream. Začátek je znovu rafinovaně sentimentální, aby ho tvrdší pasáže popasovali někam na totální prog-metalový Olymp. Každá skladba má jedinečné aroma, chuť i emoce. Spiral Tower zní démonicky a neuchopitelně, její technická náročnost tu mírně nabourává melodiku, která se však nechce vzdát a útočí vždy v druhém plánu. Na poslední pozici se nachází píseň Nothing. Dokonalá definice raných P. W. Vzletný začátek, nenechavé kytarové ornamenty, nevšední melodika, silně návykový riffový příboj, plíživé tempo, operetním patosem napumpovaný Gravesův vokál, ale i nezvyklé harmonie, stop stavy a s někým těžko srovnatelná složitá kostra skladby, poponášení psychotický valčík do nezařaditelných škatulkových kategorií.

Samozřejmě, že i dnes vychází řada pozoruhodných děl vysoké kvality a náročného instrumentálního vzezření. Ne každému se však podaří uchopit své vize za ten správný konec a předat je divákovi v neporušeném stavu tak, jak by potřeboval. Domnívám se, že Psychotic Waltz se to na všech svých dřívějších dílech podařilo na výbornou.