Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 03.11.2011

Kdyby mi někdo před časem řekl, že po mnoha letech odejde z Mišíkovy skupiny Etc… Vladimír „Guma“ Kulhánek a po něm i Stanislav „Klásek“ Kubeš, zdráhal bych se tomu uvěřit (od r. 1985 neodmyslitelně tvořili jakousi páteř skupiny, a navíc žádní jiní hudebníci nevydrželi tak dlouho pohromadě ve skupině jako oni dva), přesto ale k oběma odchodům došlo. Zkoumat dnes po letech důvody odchodů je irelevantní… Baskytarista Vladimír „Guma“ Kulhánek našel angažmá v doprovodné skupině Anny K. a kytarista Stanislav „Klásek“ Kubeš rok pauzíroval. Po šestnácti dlouhých letech na to měl právo, potom ale přišla nabídka z Brna a renomovaný brněnský zpěvák, skladatel a hráč na klávesové nástroje Roman Dragoun starého kamaráda Kubeše vyzval ke spolupráci. „Guma“ Kulhánek se na Kubešovo pozvání připojil a zbývalo najít bubeníka. Byl nalezen v mladém absolventovi Ježkovy konzervatoře v Praze Martinu Kopřivovi, který po stránce cítění a slušném technickém zázemí vyhovoval požadavkům „starých“ harcovníků českého rocku.
Po měsících zkoušení a vytváření vlastního repertoáru přišlo i natáčení a nakonec vydání alba Pár tónů a slov, které mě mile překvapilo vnitřní soudržností, muzikantskými výkony a kvalitními texty. Roman Dragoun byl po léta spojován s artrockovou skupinou Progres 2 a s experimentující skupinou Futurum (se kterými dodnes úspěšně sporadicky vystupuje) a vedle toho na volné noze vystupoval s klávesami v komorní poloze na pomezí šansonu, rocku a soulu. Jeho orientace na hudbu plošného typu s básnivými texty byla nezpochybnitelná, podobně jako Stanislav Kubeš a Vladimír Kulhánek v Etc… si osvojili cítění proaranžovaného písničkářského blues-rocku a… možná oba zatoužili po přítomnosti kláves ve společné skupině a impuls ke spolupráci se ukázal jako víc než životaschopný záměr.
Třináct písní na albu pochází především z pera Romana Dragouna, ale své skladby zde mají i Stanislav Kubeš a Vladimír Kulhánek – o texty se většinou postaral Dragounův kamarád Milan Princ (dlouholetý spolupracovník cítící a uvažující v Dragounových rovinách), ale i brněnská básnířka Soňa Smetanová a konečně i herec-moderátor a hudebník Marek Eben.
Dragoun se oprostil ve svém emocionálním zpěvu artrockových eskapád a na klávesy znějí jeho party místy jako slušný jazz a frázování ve stylu funky. To ostatně potvrzuje i Kulhánkova bezpražcová baskytara a spolehlivé nepřekomplikované rytmické výrazivo bicích nástrojů – šlapou jako dobře seřízený motor.
Kulhánkova baskytara – vždy virtuosní s kreativními nasazeními klouzavých tónů – zde pojednou ukázněně, přesto nepřeslechnutelně tvrdí muziku bez složitých breaků (jako kdysi ve Flamengu, Bohemii nebo v Blues Bandu), ale velmi účinně. Dragounovy klávesy – jak klavír tak i synthesizer Korg stylotvorně dokreslují atmosféru skladeb s jemným smyslem pro detail, v němž se skví podmanivost přednesu bez strojeného patosu.
Kubešova kytara neplýtvá tóny, přesná v doprovodech umocňuje rytmická přediva, ale v okamžiku kdy dostává příležitost vstoupit na scénu v sólech, cítíme technickou dotaženost a výraz, které se snoubí v hudebních barvách vnitřní naléhavostí, tu a tam rockovou expresivitou v bluesových náladách.
Žádná ze skladeb nemá nijak rafinované aranžmá a nikdo na albu neexhibuje sólistickou manýrou v rocku očekávanou a žádanou – uměřenost je možná hlavním poznávacím znakem alba, také lidská smířlivost a vyrovnanost – citlivý posluchač nalezne prostor pro kontemplaci, přesto však stále zůstáváme na rockové půdě okořeněné funky. V náznacích jsem vzdáleně ucítil santanovskou inspiraci a z opačného pólu knopflerovská tónová přediva, jinak ovšem T4 jedou ve vlastním vlaku první třídou.
Vystačili si sami bez přizvaných hostů – možná bych se pro větší rytmické prokreslení přimlouval za organické začlenění percussion – zejména conga. Zřejmě to ale skupina cítila jinak a možná ani nebylo záměrem ve skupině obsadit další muzikantský post.
Z třinácti skladeb mě zaujaly především nostalgická Ja znáju s neobvyklým námětem milostného vztahu muže s ruskou imigrantkou, Funny, bilancující vztahové záležitosti na dřeň lidských pocitů, vrstevnatá kaleidoskopická poezie - Šedý pán, titulní Pár tónů a slov, stejně jako jazzová Spící ryba. Píseň Oči má jisté ambice stát se hitem bez nějakého cíleného záměru prorazit na pochybných hitparádách popového charakteru.
Čtyři hvězdičky albu dám. Donutilo mě přemýšlet nad obsahem a hledat muzikantsky zajímavé momenty, které nejsou v prvním plánu, ale musíte se k nim trochu probojovat. I tohle je cesta jak najít hudební sdělení a možná v něčem sebe samotného...