Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.05.2016

Jakoby s přípravou nové desky kapela nabrala nový / druhý dech, znovunalezení bývalé kompoziční slávy a umu, mělo za následek vydání milníku a prakticky comebacku Pretty Maids tam, kam se v osdesátých létech vypracovali. Historii prosím stručně: Po Red Hot... přišel mistrovský kousek Future World- prakticky stěžejní věc melodického hard n heavy žánru. Za dva roky ovšem nastal postupný úpadek kapely a alba Jump the Gun a ani kvalitní heavy porce Sin Decade jaksi nedokázali vrátit kapelu zpět na výsluní zájmu. Vše ještě navíc pokazil akustický Stripped, doba to byla pro tento druh muziky těžká, přesto se pánové vzchopili a hodili na trh tvrdší desku Scream, kterou ale fans (tenkrát jich už moc nezbylo) docenili až o mnoho let později (sám ji mám také moc rád). Když už nikdo nedoufal, z čista jasna v 97 přistál do sbírek jejich věrných Spooked. A že to tehdy (a je i teď) byla přinejmenším velice solidně odvedená práce je nad míru jasné. Album katapultovalo kapelu zpět do hledáčku zájmu a další desky jež nastartovaná mašina chrlila, nikdy neslezli pod kvalitativní laťku. Myslím že obzvlášť Carpe Diem stojí na vrcholu toho všeho.

Na této desce jsou zastoupeny jak rychlejší návykové heavy kusy, tak vzdušné, košatější a rockovější záležitosti, které klukům vždy max slušely.

Do té první kategorie spadá, hned po nemocničně symfonickém intru pekelná jízda Freakshow- kde to Ken Hammer seká hlava nehlava, melodie letí vzduchem a mi nejsme sto ji uchopit. Následující třetí Dead Or Alive- s akustikou a dalším riffo strojem a pak ještě se speedem koketující pátá Fly Me Out a osmá Twisted.

V druhé skupině se nalézají čtvrtá Die With Your Dreams- tajemná atmosféra, střední tempa, Owenovi klávesy a parádní Ronnie Atkins, takto to pánům už hezkých pár let nehrálo. Šestá v refrénu silně "amerikanizovaná" Live Until It Hurts. Devátá If It Can't Be Love- jeden z favoritů alba, mistrně vystavěná kompozice za asistence pohodových španělek, romantických kláves a místami až křehkého Atkinsova hlasu. A také hned na ni navazující, oblíbená Never Too Late- plná letní pohody a uvolněných subtilních pocitů.

Ale je tu i třetí kategorie, tam spadá spíše těžký experimentální kus Spooked- se slušnou progresivní vidinou a jedenáctá, kytarově nevšední Your Mind Is Where the Money Is- možná top alba (pro mne je většina nej písní zkyta v jeho druhé polovině), jak tu pánové nakládají se skladatelským umem jež jim byl dán je navýsost osobité. A nesmíme zapomenout ani na parádní Kiss-cover Hard Luck Woman- pro mne dojemnější než zpracování originální.

Deska se povedla, o tom není pochyb, možná i díky ní je kapela stále činná a vydává dál zajímavá a stylu oddaná alba. 4,5* vytlačím nahoru, pro tentokrát:-)