Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.02.2020

Před zánikem jedné strany nám (skoro) všichni tehdejší myslitelé rvali do hlav, že totalitní komunistický režim je ten jediný správný. Po pádu železné opony mnozí redaktoři hudebních periodik, jež konečně u nás mohli spatřit světlo světa zase názor, že tahle deska je tou nejhorší, kterou kdy Savatage vydali. Nechci teď nějak srovnávat tyto dva (první rozhodně) velké omyli lidstva :-), ani je nějak bagatelizovat, jen jsem si ve spojitosti s touto deskou dost zásadně rozpomenul na to, jaké dle mého dogma dokáže někdy vládnout i ve světě hudby.

Když jsem jako náctiletý přišel do styku s floridskými Savatage, bylo to pro mne jako bych spatřil svatozář. Tím prvním bylo hned jejich (dle valné většiny Sava obce) nejlepší dílo Edge of Thorns, se kterým jsem měl tu čet se seznámit. Dnes, po více jak pětadvaceti letech chovám k němu i k některým dalším nahrávkám z portfólia Savatage obrovitánskou úctu. Kapela byla v devadesátých letech (i krátce před nimi) neuvěřitelně v kurzu a vydávala nahrávky top kvality. Prvním takovým velkým a pro scénu významným albem byla fošna Gutter Ballet, na které prudce narostla chlapcům křídla a skladatelský kumšt je vydrápal mezi elitu. Z obyčejné heavy/power metalové bandy se najednou vyloupli metaličtí následovníci Queen, kteří se vyžívali v orchestrálních aranžmá, do skladeb přisypávali symfonické koření, pohrávali si se sbory a různě kombinovali a proplétali vícehlasy. Piáno rázem postavili do jedné úrovně s kytarami a jejich hlavní leader, kytarista Criss Oliva byl nejednou často skloňovanou personou na kytarovém poli, jež dokáže kombinovat a pospojovat řadu, pro heavy metal netypických stylů v jeden mocný uhrančivý konglomerát. Není divu když po tak prudkém nárůstu popularity na konci let osmdesátých a přelomu devadesátých, psali o skupině všechny přední hudební periodika světa. (Pametám si na jednu z předvánočních návštěv s mou tehdejší milou ve Vídni z konce pětadevadesátého, kde se ve všech trafikách z předních stran tamních Metal Hammerů a Rock Hardů skvěla fotografie právě vycházejícího veledíla Dead Winter Dead, které se věnovalo nedávným válečným konfliktům v bývalé Jugoslávii). A právě v nich (a možná i přímo na popiscích a štítcích cd obíhajících naše půjčovny) se pořád dokola omílal názor, že deska Fight for the Rock je slabá/jiná/divná/rocková/vyměklá/netypická...

Už tehdy, v dobách metalu (a grungi) zcela oddán jsem tenhle názor příliš nezdílel a dnes, ve světě který z 95% omývá břehy art/prog/hard/jazz/soft/folk rock, už jej nebaštím vůbec. Víc než kdy jindy totiž dovedu ocenit ono pro metal ne příliš typické netlačení na pilu, důraznější přítlak v melodice, rafinovanější odstínění té které písně i tu trochu smrdutou prvoplánovou komerční hitovost. To vše totiž má tato deska v sobě a některé z vyjmenovaných znaků pro tvorbu Sava příliš typické opravdu nejsou.

Úvodní stejnojmenný song Fight For The Rock skutečně vedle například později prezentovaných 24 Hours Ago , nebo Of Rage And War, může působit jako nepříliš škodný čajíček. Ovšem hned druhá Out On The Streets dá náramně vyniknout jak krásné a citlivé hře na španělku Crisse Olivy, tak duchaplnému přednesu jeho bráchy Johna. Píseň má povedenou strukturu, a působivé melodie. To vnitřní kouzlo z ní plynule vystupuje skrze vás. Začátek Crying For Love je atmosféricky šťavnatý a vzápětí napojená temná hra na kytaru i aura písně samotné působí na mne co by hard rockera skutečně mocně. Day After Day je první ze dvou coverů na desce. Ono už zařazení dvou a pro kapelu tolik netypických předělávek zvedlo hodně tehdejších fans ze židle a ti kapelu rychle odepsali. Píseň je od anglických Badfinger a jde o pohodovou pop/rockovou letní věc, které já osobně tleskám. Ale zpět do hájemství Savatage s nejtvrdším, postapokalyptickým songem desky - The Edge Of Midnight. Začátek obstará několik klasicistně znějících tónů na klávesy a poté se už rozehraje pořádné heavy představení. John více talčí na pilu a démoničnost songu tvrdí přidané klávesové party. Z podobného šuplete je na světlo boží vytažena i šestka - Hyde. Díky tomuto jadrnému středu alba to vůbec není tak bezbřehá slátanina, za jakou ji mnozí považují. Myslím si. Lady In Disguise už předznamenává příští směřování Sava. Do skladby je implantován klavír a pateticky melodický podtón je značně šmakózní. Jak napovídá název další písně - She's Only Rock 'N Roll, jde především o zábavu a přesně takový je i zřejmě nejslabší kus této desky. Wishing Well to jsou Free, což mnozí jistě hned poznali. Free dunivější, tvrdší, dynamičtější, ostřejší a rozhodně ne horší. Závěr patří hutnější Red Light Paradise.

Na tomto albu dal o sobě poprvé znatelněji vědět v brzké budoucnosti jeden z největších talentů celé zaoceánské tvrdě rock/metalové scény Criss Oliva. Jeho skladatelský i hráčský růst bude na dalších albech postupně kulminovat a nezadržitelně se vyvíjet kupředu. Však je také jeho nečekaná smrt (v 93-tím na následky autonehody) hodnocena jako jedna z největších ztrát v kytarovém světě. Jeho bratr John zde využil daleko více melodických rejstříků než kdy dřív i později, což se také stalo trnem v oku mnohým zaslepeným.

Okem bodovacím jsou to u mne krásné tři a chlup hvězdičky.