Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 19.06.2018

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy

Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd

Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.