Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.01.2012

Myslím, že se tak trochu na Petra Kalandru zapomnělo. Neprávem! Originální postava pražské folkrockové a bluesové scény. Pamětníci, kterým je dnes přes šedesát si ho budou pamatovat, že na jaře 1968 hrával na Karlově mostě cizincům společně s dalšími českými folksingery a chtěl proměnit tohle místo v „pražské Haight Ashbury“. Známý je ale především z legendárních Marsyas, ale i z ASPM. Varianta skupiny přátel nazvaná Blues Session Petra Kalandry je asi nejméně známá. Měl jsem to štěstí, že jsem naživo tuhle partu viděl na podzim 1982 v Brně na megakoncertu v hale Rondo. Moderátor kapelu ohlásil, že přijíždí právě z Chicaga a pak následovala výtečná směs coververzí zahraničních skladeb americké provenience šedesátých a sedmdesátých let. Bylo to bezprostřední, nicnepředstírající, dobře zahrané a věrohodně interpretované. Kapele vévodil malý vlasatý, vousatý a usmívající se mánička, který si ihned získal celé auditorium, které přijelo i na Etc.. a Vláďu Mišíka (poslední koncert v Brně před jeho zákazem), Blues Band Luboše Andršta, Marsyas, Progres 2, Synkopy…

DĚTSKÉ ŠATY – Youngův velehit Heart Of Gold je velmi čitelný, třebaže v instrumentaci znějí výrazně Nohavicovy varhany. Určitě zdařilejší verze než od Jiřího Schelingera, jemuž píseň nejde do úst a ani stylově k němu nesedělo. K Youngovi měl Kalandra určitě nejblíž ze všech možných českých folksingerů. Elektrická kytara Pavla Skály je čistá a precizně vypilovaná, ale nijak neexhibuje a to je v daném případě dobře…

JEDNOU DVAKRÁT – After Midnight od J. J. Calea – Kalandra ctí Caleovu předlohu a netlačí svou coververzi do claptonovského – více rockového pojetí, který ze skladby udělal hit. V písni je vypravěčský model samozřejmostí, třebaže v expresivní fázi nezní Kalandrův hlas intonačně tak jistě (ostatně jako tu a tam i Neil Young). Výtečný klavírní doprovod, ale i přesná a jednoduše orientovaná rytmika, doplněná klouzavými kytarovými skluzy slide-kytary Pavla Skály. Ten navíc krásně modeluje jednotlivé tóny tak trochu v knopflerovském duchu. Tohle u nás uměl opravdu málokdo.

BŘÍMĚ – další slavný song od amerického Bandu, který přinesl Robertsonovi nehynoucí slávu. Myslím, že Blues Session Petra Kalandry se se skladbou vyrovnal jak po vokální, ta i instrumentální stránce velmi dobře. Také velmi dobře napsaný text Oskara Petra jim v tom hodně napomáhá. Kalandra se střídá z Nejezchlebou ve zpěvu. Olin Nejezchleba má správný nátisk bezprostřední věrohodnosti. Přinést kus Ameriky v dobách nesvobody byl malý svátek a tady se to daří od prvního tónu. Cinkání kytar, klavírní party doplněné varhanami jsou ve velké pohodě. Co chtít víc?

SÁM SMUTNEJ DEN – přiznám se, že tuhle píseň (Lonely By Day) od amerického písničkáře Jamese Taylora jsem v originále do té doby neznal. Myslím, že se podařilo vytvořit velmi komorní a podnětnou variantu, kde se nezdráhá Kalandra vložit i náboženské téma a intiní minipříběh s dobře aranžovanými akustickými kytarami…

NEBESKÁ BRÁNA – další megahit. (Jak píše správně Jarda Merhaut – je i tohle profláklej hit). Jsem rád, že Petr Kalandra zachoval akustickou podobu téhle notoricky slavné skladby s vynikajícího westernu Indiána Sama Peckinpaha – Pat Garrett And Billy The Kid a nepodlehl nějakému dryáčnickému rockování jako Axl Rose z Guns N´Roses, která je tolik velebená rockery a zcela zakryla Dylanův originál. Napsat píseň na tři akordy a zanechat takové charisma, to uměl jenom Dylan a Kalandra to velmi správně vystihl i ve své interpretaci. Text je melancholická westernová balada, kolorovaná výtečnou foukací harmonikou a subtilně znějící instrumentací doprovodu.

SLUNCE A DÉŠŤ – další skladba od Jamese Taylora – Fire And Rain. Posluchači ji znají z alba Marsyas – Kousek přízně. Krásně lyrická balada. Nádherně vypreparované akustické kytary s klavírním doprovodem. Jedna z nejsilnějších nejen od Taylora, ale i z repertoáru Kalandry. Hostují zde i otec a syn Spálení, kteří se s Kalandrou velmi kamarádili a zanechali tady velmi citlivý otisk. Napsat podobný typ skladby bych považoval za opravdové autorské terno… Zajímavé, že tematicky vzdáleně trochu v poetičtějším pojetí připomíná obsah beatlesovské skladby No Reply (z alba Beatles For Sale). Jedna z nezdařilejších skladeb na albu.

SOLNEJ SLOUP – Like A Rolling Stone od Boba Dylana, klíčová skladba šedesátých let. Petr Kalandra ji nemohl minout. Zvolil trochu jiné aranžmá, ale dokázal se frázovitě vejit do dylanovského pojetí velmi dobře. Jeho hlas je znělý hlavně v refrénu, ve zpívaných slokách se trochu ztrácí, čímž trpí obsah textu. Téma tuláctví (hippieovského bezdomovectví) zde získává konkrétní pojmenování zejména v dnešních časech, kdy se setkáváme bohužel běžně s bezdomovci na ulicích a odpovědné instituce to moc nezajímá a stává se z toho folklór. Jak byl Kalandra už tenkrát vizionářský a jak by se dnes (dvanáct let co s námi není) divil (!?), třebaže to tuláctví má v obsahu textu i jiný přenesenější význam pro čtení mezi řádky. Myslím, že se instrumentální doprovod docela povedl.

MOJE MÍSTO – Neil Young je zde zastoupen další skladbou Old Man. Získala v podání Kalandrovy party velmi dobrou variantu. Kalandra skladbě nic nevzal, trochu ji poupravil s respektem k originálu a dokázal si z ní vzít samotné jádro. Nechybějí slide-kytara a banjo a v refrénu jsou nejautentičtější. Velmi věrné ztvárnění, které potvrzuje, že Young byl Kalandrův velký idol a to se do coververze silně promítlo.

COCAINE – legendární skladba J. J. Calea (známá i z podání Claptona), inspirovala i Petra Kalandru a jeho kamarády k vytvoření bezprostřední české varianty se sugestivním Kalandrovým textem. Přehledná melodická linka s úderným riffem už dnes dávno zdomácněla mezi staršími rockery, aniž by vlastně dnes kdo pořádně věděl, kdo skladbu napsal……

VŠICHNI BUDOU HOTOVÍ – závěrečná skladba je od Boba Dylana (ze slavného alba Blonde On Blonde), je výtečně pěvecky frázovaná Kalandrou, stejně tak se mi líbí jeho pojetí foukací harmoniky a hospodský doprovod instrumentace. Nohavica na klavír je stylový, ale při vší úctě k Olinovi Nejezchlebovi měl být povolán nahrát houslové party raději Jan Hrubý, který tak nějak implicitně k téhle partičce také patří, jeho otisk by alespoň mému naturelu více vyhovoval. Jinak paráda.

Přimlouval bych se, aby tohle album (vyšlo v r. 1993) vyšlo znovu reedici. Asi se tak nestane, protože Petrovi Kalandrovi před časem byl vydán zase nějaký výběr, který autentického sběratele moc neuspokojí. Líbí se mi jeho pojetí. Nikdo si zde na nic nehraje, nikdo nic nepředstírá a z hudby cítím kamarádskou shodu a jednotící názor.
Co dodat víc? Čtyři hvězdičky dám bez velkého přemýšlení…. Petr si to zaslouží!