Reakce na recenzi:

R.W.Wright - @ 27.12.2013

Skupina Pink Floyd alby "Atom Heart Mother" a "Meddle" hudební svět přesvědčila o velikém potenciálu, zejména skladbou "Echoes" si zajistila velikou míru pozornosti hudební kritiky i samotné veřejnosti. Začala s budováním, možná neplánovaně, image artrockových umělců, vyžívajících se ve velkolepých koncertech a v obsáhlých kompozicích, dala o sobě patřičně vědět legendárním hudebím session ve starověkých Pompejích, hudební svět jí začínal brát velice vážně. Při produkci v Pompejích začala skupina pracovat na dalším materiálu, z pohledu tehdejší doby by se snad dalo říci na "dalším řadovém albu", žádný z členů nemohl ani náznakem tušit, že v tento moment se začíná psát historie světového rocku...Pomalu, velice pozvolna, se začala ve skupině vytvářet jistá hegemonie, role, které budou členy provázet po další období činnosti. Roger Waters se začíná čím dál více prosazovat jako vynikající textař, David Gilmour a Rick Wright se prezentují jako ta "více hudební část" a Nick Mason působí jako jakýsi tmelící prvek. Historie dokáže, že tohle souznění fungovalo jako dobře promazané soukolí, členové pracují v atmosféře vzájemného se doplňování, všichni mají veliké představy a nápady a pomalu se začíná rodit určitý koncept na nové album...Ne, práce to nebyla jednoduchá, trvala řadu měsíců a dal by se parafrázovat výrok Davida Gilmoura o zhruba deset let později, že..."písně nerostou na stromech..." Koncepce nového alba směřovala k problematice tehdejší doby, ke něčemu, co společnost začala jaksi více vnímat a všechny aspekty, jako odcizení, honba za stále vyššími zisky a pocit prázdnoty, začal Roger Waters vnímat čím dál silněji a s jistou úderností a poměrně přesným poukazem na všechny skutečnosti, dal průchod svým pocitům v textech. Možná, už tenkrát, se v rysech Rogera Waterse, dala vytušit jistá paranoia, určitý stav mysli, kterou on sám později slangově označoval jako "on the run" a kteroužto byla další tvorba Pink Floyd poznamenána. Tato schopnost Rogera Waterse přesně se trefovat do pocitů veliké řady lidí a Gilmourův a Wrightův hudební um, dalo vzniknout skladbám, které se rýsovaly na pozadí nového alba. Zatím to byla pouze kolekce skladeb, stále se nějakým způsobem vyvíjela a zdokonalovala, skupina s tímto materiálem podnikla koncertní turné s cílem vše zdokonalit a tzv. vychytat a až poté se uchýlila do nahrávacího studia Abbey Road v Londýně. Nikdo tenkrát netušil...Tímto okamžikem, okamžikem zamluvení si studia a započatou prací, se stalo něco, co nejspíš nemá v historii rockové hudby obdoby...Roger, David, Rick a Nick, tato čtveřice londýnských muzikantů, začala právě proměňovat gigantický, rockový mečbol, na jejímž konci byla vstupenka mezi nesmrtelné ! Zrodila se "Dark Side of the Moon..."

" SPEAK TO ME - BREATHE " Tep lidského srdce a tikání hodin a zvuky pokladny na peníze..."I've been mad for fucking years..." a další útržky hovorů a sílící, skoro až maniacký smích...A pak to zvláštní napětí povolí a ozve se první obrácený, kytarový akord..."Zvuková koláž", jak toto kdysi trefně pojmenoval Nick Mason, dává hned od počátku tušit, že se má posluchač nač těšit. V pozadí měkký tón klouzavé Steel kytary a naprosto přesně identifikovatelný Gilmourův hlas, posazený přesně uprostřed stereoobrazu, obklopený kytarovými riffy, které ihned ujistí o naprosto výjimečném smyslu pro detail. Při pozorném poslechu lze zjistit, že Watersova baskytara hraje o oktávu výše, než by to zahrál, nejspíš, kdokoli jiný a i tohle dává skladbě nádech jakési měkkosti. Wrightovo glissando na Hammondovy varhany, nahrazuje tušený "brutální" přechod na bicí a už od začátku je jasné, že tento zvuk varhan, je naprosto neodmyslitelnou součástí hudby. Tímto jsme směřováni pomalým tempem na Odvrácenou stranu Měsíce, někam, kde z nás nikdo nikdy nebyl, ale kdy je nám poprvé dána šance to změnit...

" ON THE RUN " " Práce se syntezátory je zábava i legrace, je to i poučné, je to...very very...!" Takhle nějak popisovalo zpracovávání zvuku pomocí syntezátorů mnoho a mnoho hudebních veličin. Nejspíš zákonitě se to muselo dotknout i tvorby Pink Floyd, vždyť syntezátory a všemožné barvy zvuku, si pomalu, ale jistě budovaly jistý status na hudební scéně a jejich vliv na hudbu jako takovou, sílil. Tak se jednoho dne pár syntezátorů objevilo i v rukou Pink Floyd a z dobových záznamů je vcelku patrné, že s těmito mašinkami si členové skupiny pohrávali s velkým zaujetím. Všechno to kroucení potenciometry a táhly a práce se sequencery...bylo to nejspíš opravdu zábavné, protože toto pojetí zvuku začala skupina brát velmi vážně. Vlastně kdo ví...možná, o pár let dříve, by se tato skladba na albu vůbec neobjevila. Ale po mnoha a mnoha hodinách pokusů a experimentů, po tunách vykouřeného tabáku...vznikla tato zvukomalebnost. Podíleli se na ní Gilmour, Wright a Waters, největší díl finální podoby, je připisován právě Watersovi, který v ní objevil to, co bude nadále vnímat jako jistý pocit paranoie, něco, s čím se ostatní členové skupiny ne vždy ztotožňovali. Hlavní, nosný prvek této skladby, byl nahrán na syntezátorech DSI Mono Evolver a VCS3, zvuk helikoptéry je ve skutečnosti "vykroucený" zvuk na korunovaném králi syntezátorů - Moogu. Přibylo pár útržků hovorů ze studia, pár zvukových efektů a "paranoidní počin" byl ne světě. Na této skladbě je asi nejvíce pozoruhodná jedna věc - neskutečná čistota a přesnost reprodukce! Vlastně na celém albu začala skupina demonstrovat něco, co bylo dříve snad i opomíjeno - neuvěřitelně bohaté možnosti nahrávacího studia! I na této skladbě je patrné, že členové vůbec nic neuspěchali a snažili se využít veškerý dostupný potenciál nahrávacích místností a jejich vybavení. Myslím, že by bylo velmi zajímavé slyšet, jak by nahrávka zněla dnes, při použití všech dostupných technologií a digitální techniky! Byla by nejspíš ohromující! Mnoha fanouškům tato skladba tzv. nesedí, nejraději by ji z alba vyjmuli, prý se tam nehodí, přinejmenším koncepcí, je prý nudná...Jisté je však pouze jedno - tato "zvuková kulisa" na album neodmyslitelně patří a už nikdo nikdy to nezmění! Dodnes se jí pokouší hrát spousta muzikantů, amatérů i profesionálů a čím blíže originálu, tím lépe. Už jen toto staví skladbu " On the Run" do pozice...legendární !

"TIME " Zvuk odbíjejících hodin a hodinek, tikot a jejich následné zvonění...Jedna z nejznámějších zvukových kulis v historii Pink Floyd, hudební intro, které kvitují miliony nadšených fanoušků na celém světě hlasitým aplausem ! A není se co divit, je to předzvěst další z nejznámějších skladeb Pink Floyd vůbec! Kritiky textově i hudebně všeobecně kladně přijímána, je stavěná na pomyslný vrchol tvorby a je dalším ze stěžejních kusů koncertní éry skupiny. Koncert bez "Time" jako by snad ani nebyl...V textu se Roger Waters zamýšlí nad neviditelnou silou času, nad něčím, co je v hektickém pojetí života jaksi opomíjeno - záměrně či nikoliv...V hlubším kontextu je patrné poselství, možná upozornění na to, že čas dokáže být přátelský a naopak chladně krutý, přičemž je to ale asi jediná spravedlivá věc na tomto světě...Někdy je nutné se zastavit a zapřemýšlet...ohlédnout se...Zvuk hodin byl nahrán v londýnském hodinářství a byl vlastně jakýmsi demonstrantem při seznamování veřejnosti s nově vznikajícím zvukovým systémem PA. Je i velice zajímavé slyšet, jak se skladba vyvíjela - od koncertní do studiové podoby. Hluboko posazené hlasy Gilmoura a Wrighta byly nahrazeny příjemným falsetem a skladbě to náramně prospělo. Je také jednou z nemnoha skladeb Pink Floyd, kde má svůj sólový pěvecký part Rick Wright, v duetu s Gilmourem zpěv zní náramně, měkce, melancholicky...Skladba obsahuje také jedno z nejznámějších a nejvíce celosvětově reprodukovaných kytarových sól v historii skupiny, kde Gilmour znovu potvrdil jednu skutečnost - je naprostým mistrem melodie ! Zvláštního, poněkud praskavého a kolísavého zvuku kytary, dosáhl Gilmour tím, že si hrál s oscilátory a zkoušel nové možnosti signálových procesorů a tento výsledný zvuk, je jakýmsi poznávacím znamením právě této skladby.

" THE GREAT GIG IN THE SKY " To si takhle jednou Rick Wright pobrnkával na piáno a vlastně z ničeho, jak už to tak občas bývá, vznikla kostra pro další možnou skladbu. Přidávaly se další zvuky varhan a bicích a vlastně se nevědělo, co s tímto materiálem dál podniknout. Pomalu vznikala orchestrální skladba, Gilmour by do materiálu jistě vykouzlil další ze svých "kytarových povídání", vždyť právě on je mistr melodie! Kdosi ale přišel s nápadem, že oním sólovým zvukem by mohl být...lidský hlas ! Gilmour i Waters byli poměrně obstojní zpěváci, nikoli však vokalisté, takže otázka zněla: kde tento lidský hlas vzít...Náhody občas pomáhají při velikých věcech a stalo se to i zde ! Pánové se prošli po Abbey Road a bingo - našli, co potřebovali ! V jednom ze studiových prostor, právě natáčela cosi jistá Clare Torry, gospelová zpěvačka, nepříliš známá, ale "její hlas zněl dost dobře." Domluvila se spolupráce, kdy v prvopočátku nebylo paní Torry jasné, co a jak zpívat, nebyl žádný text, byla jen hudba...Po několika zkouškách v několika tóninách, se nejspíš paní Torry zdravě naštvala a předvedla něco, co bude záhy znát a milovat celý svět...Možná samotná Clare Torry do té doby ani netušila, jakým vládne potenciálem, možná si říkala něco ve smyslu..."ono to nějak dopadne..." Narodilo se opravdové " Velké nebeské představení... " a po mnoho let se tato skladba stala neodmyslitelnou koncertní součástí, kdy pouhé první tóny piána na začátku, dokáží spolehlivě umlčet statisícové davy posluchačů...Zmlknout a poslouchat - na to jediné se posluchač zmůže, na nic jiného už prostor není...Osobně neznám jinou skladbu, kde by byl tak silně dán průchod emocím, žádná jiná skladba na světě nemá takovou kouzelnou atmosféru a pod to se podepíši vlastní krví ! Tento vokální přednes se stal tím pravým prubířským kamenem pro všechny zpěvačky a nutno dodat, že naprostým právem ! Clare Torry zde nastavila laťku do nepřekonatelných výšin, myslím, že se to blíží maximu toho, čeho je lidský hlas ve spojení s hudbou schopen !
Tuto legendární skladbu bez textu, už předneslo mnoho a mnoho zpěvaček a budou v tom dál pokračovat. Některé výborně, některé dobře a některé méně. Ale dosud žádná se nepřiblížila výkonu z onoho památného dne, kdy do nahrávací místnosti ve studiu Abbey Road, vstoupila Clare Torry...
Osobně, při vší úctě ateista, nevěřím na nesmrtelnost a vše kolem ní a pokud se právě teď rouhám, je mi to jedno. Navždycky totiž budu tvrdit - " The Great Gig in The Sky " je ... NESMRTELNÁ !

" MONEY " Zvuky vysouvajících se pokladen a sypání peněz...Tato další ze zvukových kulis, byla natočena Rogerem Watersem a velmi chytře zesynchronizována do lehce nepochopitelného, o to více těžce hratelného 7/8 taktu. Tradovalo se, že Nick Mason je nejslabším hudebním článkem Pink Floyd, na jeho obhajobu je ale nutno konstatovat, že bicí party k této skladbě, byla zahrány a nahrány naprosto mistrovsky ! Watersův text vypráví o neviditelné síle a moci peněz, o tom, jak peníze a vše s nimi spojené, dokáží měnit lidi, nejen jako jednotlivce, nýbrž, už v tušeném globálním pojetí a měřítku, i jejich myšlení. Hořká zpověď poměrně ostře kontrastuje se skutečností, že autorovi se právě peněz začalo dostávat v dříve netušeném množství a byly všeobecně kladně přijímány...Osobně bych ale vyzdvihl především hudební stránku této legendární skladby. Do už zmiňovaného 7/8 taktu, dokázal Gilmour vtěsnat jednu ze svých "kytarových orgií", která byla vůdčím prvkem celé skladby, samozřejmě s výborným basovým riffem Rogera Waterse. Za pozornost jistě stojí i výkon Richarda Wrighta. Při pozorném poslechu, zejména v pasáži, kdy poprvé nastupuje saxofon Dicka Parryho, posluchač zjistí zvláštní věc: ve stereoobraze vpravo, rozjíždí Rick Wright pozoruhodnou směsici wah wah zvuků na, nejspíš, piano Wurlitzer.
Stálo by za to slyšet tento part někde ve studiové střižně, samotný, bez všeho ostatního. Tohle jammování by, dle mého soudu, postrádalo jakýkoli smysl a řád, jako samostatný part či skladbu, bych jej asi po pár taktech ignoroval a vypnul. Ale ve spojení s ostatními nástroji se jedná o naprosto výjimečnou symbiózu a vlastně není nikde jediný zvuk, který by tam nepatřil ! Bravo, Mr.Rick ! A podle mého dalšího soudu, v této skladbě David Gilmour předvedl jeden z absolutně nejlepších pěveckých výkonů za celou svou hudební kariéru, kterému může konkurovat už snad pouze skladbou "Dogs". Píseň " Money" patří bezesporu mezi nejlepší a nejznámější skladbu Pink Floyd vůbec.

" US AND THEM " V ještě doznívajících zvucích bicích a byskytary, se pomalu vynořují kouzelné, nasládlé tóny Hammondových varhan, jejichž zvuk má pevně v rukou Richard Wright a jenž je prohnán pořádnou dávkou rotary speakeru z výkonného Leslie boxu...Přidává se měkký, zvonivý zvuk Gilmourovy kytary a posléze tklivý saxofon, do kterého "dýchá" Dick Parry jakoby napůl plynu...Melodii tvoří Gilmour a především Wright, Roger hraje základní, neměnnou basovou linku a jakoby z povzdálí vše jistí měkké bicí Nicka Masona ..." Us...and Them..." Gilmourův, maličko zastřený, melancholií prostoupený hlas, se ztrácí v tempoechu ve studiových, dozvukových komorách a posluchači v tu chvíli zbývá asi jen to jediné - zavřít oči...Vážení, začíná jedna z nejkrásnějších skladeb v historii Pink Floyd a možná světového rocku vůbec !Text je velice silný, ne pro všechny dost pochopitelný, Roger jím otevírá své nitro a nejspíš si silně pohrává s myšlenkou, že člověk není vždy výlučně pánem svého osudu, chce být tímto chápán a používá pro to právě tento hudební skvost, ve studiu vybroušený diamant do nejvyšší jakosti a dokonalosti ! Pak přichází refrén..." Forward he cried ...", volume všech nástrojů přepíná na vyšší level, Gilmour vše tvrdí lehce přeboosterovanou kytarou, přidávají se vokály najatých zpěvaček, Dick Parry využívá úplně celou kapacitu svých plic a možná ještě více...Až se vkrádá myšlenka - "jak je vůbec možné, že někdo něco takového vymyslel a stvořil..." Člověk při poslechu této pasáže doslova zcepení a je zajat velkolepostí celkového soundu a hudebního přednesu, kdy se jednoduchost mění v naprosté muzikální okouzlení...Myslím, že právě zde je naprosto zřejmá ona velkolepost, která se do jisté míry stala jakousi poznávací značkou tvorby Pink Floyd a právě zde je dotažena do absolutní dokonalosti ! Toto se dá nazvat jediným výrazem - PROBUZENÍ HUDEBNÍHO GÉNIA !

" ANY COLOUR YOU LIKE " Další z orchestrálních počinů, kde skupina znovu potvrzuje jediné - všichni jsou mistři muzikanti ! Skladba by se dala vnímat jako jakási hudební výplň před velkým finále. Richard Wright zde rozjíždí jeden ze svých nezapomenutelných klávesovývh partů, kdy první poloviny skladby prostě patří jemu ! Při pozorném poslechu člověk zjistí, že celý ten " les syntezátorů ", jejihž zvuky se přelévají z jedné strany spektra do druhé, do sebe naprosto přesně zapadají a při poměrně vysokém tempu skladby je více než zřejmé, že jde o naprostou chirurgickou studiovou práci ! Osobně se mi velice líbí zvuk Masonových bicích, které bych obecně, bohužel, označil za nejslabší článek celkového zvuku alba, což o pár let později potvrdil i samotný Gilmour. Ve druhé části skladby rozjíždí Gilmour další ze svých, někdy až stěží pochopitelných, kytarových "koktejlů", kdy posluchač prostě jen žasne...Žasne nad tím, jak tento, na první poslech zvukový patos, má svůj přesný řád a jistou strategii. Zvuk kytary je prohnán opět Bůhví jakými oscilátory a DSP jednotkami, není vůbec nijak podbízivý, je naopak naprosto přesně promyšlený a Gilmour zde potvrzuje, že je opravdu nejsilnějším hudebním článkem skupiny ! Tato skladba je v širokém kontextu jednou z nejlepších orchestrálních skladeb v historii Pink Floyd !

" BRAIN DAMAGE " Skladba s jedním z nejsilnějších textů a troufám si napsat, že i jedním z nejsložitěji pochopitelným - rozhodně pro nerodilého angličtináře ! Roger Waters se zamýšlí nad pocitem jistého stavu mysli, nad pocitem šílenství, které může dohnat i zdatnějšího jedince, než kterým byl...Syd Barret. Osobně vidím jistou paralelu právě s osudem tohoto legendárního zakladatele skupiny a ač to není v textu naprosto přímočaře řečeno, na pomyslné Odvrácené straně Měsíce, by nejspíš čekal Syd...Hudebně mě skladba okouzluje melodikou, především ženské vokály dávají skladbě punc velkoleposti a samotný zpěv autora textu - Waterse, zní velice povedeně ! Poslední slova ve skladbě "I think it's marvellous! " patří Ricku Wrightovi...

" ECLIPSE " Traduje se, že Roger Waters postrádal vyvrcholení alba, které již bylo dávno posvěceno celkovým konceptem jako jakýsi příběh. Skladba Eclipse vznikla jako poslední, Roger jí psal pod poměrně velikým tlakem, kdy byl už opravdu on jediný, kdo to mohl dokázat a udělal to s neuvěřitelnou lehkostí a jednoduchostí. Text popisuje vlastně jeden lidský život, kde všechno souvisí se vším, i když ne vždy. I zde Roger Waters dokázal to, co jen málo textařů té doby - dokázal probudit představivost a jistou možnost volby, kdy ne vždy černá je černou...I po hudební stránce se podařilo ono velkolepé finále, kdy se potvrdilo jedno ze životních pravidel - že málo je někdy více ! V doznívajícím tepu lidského srdce se ještě ozvou úplně poslední, znepokojivá slova vrátného z Abbey Road Jerryho Driscolla: " There is no dark side of the Moon! Really! Matter of fact its all dark..."


Mnohokrát, opravdu mnohokrát, byla všem členům Pink Floyd položena otázka: " V čem vidíte hlavní příčinu neskutečného úspěchu alba " Dark Side of the Moon? " Odpovědi a postřehy všech zúčastněných, by vydaly na celou knihu a celé album bylo postupem času doslova rozpitváno na prvočinitele ! V několika zásadních bodech se ale Roger, David, Rick a Nick vzácně shodli. Např. v tom, že album prostě vzniklo v tu nejlepší možnou dobu, kdy se trefilo obsahově do určité melancholie, panující v oněch začátcích 80.let. Nelze opomenout ale další, neméně důležitý faktor a tím je naprostá zvuková dokonalost celého alba! V té době se začalo Pink Floyd říkat průkopníci studiového nahrávání a v porovnání s předešlými alby ostatních skupin, naprosto oprávněně ! Zvuk alba byl a dodnes je naprosto famózní, nic nebylo ponecháno náhodě, všechny zvukové efekty byly nahrány s dříve neslyšenou pečlivostí a i díky nim zněla deska mnohem přitažlivěji, než u ostatních skupin. Celé album udivovalo čistotou celkového soundu a v kombinaci s nadčasovými texty, to byla trefa přímo do středu hudebního světa ! Objevilo se veliké puntičkářství a veliký smysl pro hudební detaily všech členů, kde se projevil obrovský posun skupiny v porovnání s předešlými alby. Všichni, doslova všichni, byli úspěchem naprosto šokováni a překvapeni a okamžikem vydání alba se ze skupiny Pink Floyd stala megahvězda světového rocku a posléze celé hudební historie. Svůj status potvrdila obrovským úspěchem i v zámoří, především ve Spojených státech a právě tohle bylo něco, po čem toužily všechny hudební skupiny. Začlenění ženských vokálů a sborů dalo albu jakýsi oduševnělý zvuk a deska se takřka přes noc stala milována po celém světě. Překonávala i rekordy v prodejnosti a s tím velice úzce souvisí právě skutečnost, ve které době vznikla - pokud jí chtěl někdo vlastnit, musel si jí prostě koupit, což dnes, v době internetu, by bylo nemožné ! Jsou známy spousty legend o tom, kdy i jen maličko poškrábaná deska nebyla prostě dost dobrá a koupila se raději nová, což evidentně udělaly, přinejmenším, statisíce lidí. Tohle vše a mnoho a mnoho dalšího, přispělo k tomu, že toto album je jedním z nejzásadnějších v historii rocku a troufám si tvrdit, že i v historii hudby jako takové. Jistě, nemusí se líbit každému...Pokud disponujeme, pro mnohé posvátnou, možností volby, nemůže to být asi ani jinak. Někdo řekne hlasité ANO, někdo ještě hlasitější NE, někdo jen pokrčí rameny...Pro mně osobně je tohle to nejlepší hudební album, které kdy vzniklo a ač Pink Floyd v budoucnu jěště několikrát potvrdí svou hudební výjimečnost, myslím, že už nikdy nepřekročí svůj stín v podobě právě tohoto alba...Všem, kdož dosud album neslyšeli, mohu jen doporučit - udělejte to ! Udělejte si čas a album si poslechněte, dejte Odvrácené straně Měsíce šanci ! Protože tato půvabná dáma Vám to docela určitě vrátí! Nezůstane Vám vůbec nic dlužná ! Vrátí Vám to, jako pravá HUDEBNÍ KRÁLOVNA ! ! Vím to, protože...prostě...Já tohle vím !*****Jiří