Reakce na recenzi:

Snake - @ 22.11.2015

CD Kscope - Kscope133 /2008/

EP Staircase Infinities vyšlo v roce 1994 u holandské firmičky Lazy Eye a jednalo se o poměrně raritní kousek. Kscope ho naštěstí přibalilo jako bonusový disk k zatím poslední reedici alba Up the Downstair (2008) a tak si ho může pořídit i běžný fanoušek Porcupine Tree. Část materiálu vznikl při nahrávání "Up the Downstair", jedna skladba pochází ještě z demokazety "Tarquin's Seaweed Farm" a jen jednu pecku (Rainy Taxi) Wilson natočil extra pro tuto malou placku.

Stejně jako v případě "Up the Downstair" je i tohle ípí hodně tripové, ovšem nepůsobí nijak znervózňujícím, či zneklidňujícím dojmem. Řekl bych, že právě naopak. Jeho poslech mě velmi uklidňuje a naplňuje pozitivní energií.

Svalím se na pohovku, do sklenice naleju si pořádnou dávku Jacka Daniel´se, natáhnu ruku s dálkovým ovladačem a tisknu play. Na úvod je tady necelých pět minut dlouhá instrumentálka Cloud Zero. Z trochu chaotického hluku syntezátorů se celkem záhy vyloupne hypnotický a neměnný rytmus naprogramovaných bicích, do kterého čaruje a zpívá emotivní Wilsonova kytara. Přivírám oči, zakloním hlavu a poslouchám dál. Přichází bolestně krásná a typicky Wilsonovsky pochmurná píseň The Joke´s On You. Je to jediný zpívaný kus na desce a vzdáleně mi připomíná nezapomenutelnou "Radioactive Toy" z alba "On The Sunday Of Life..." Závěr skladby je čirý ambient a tak zpozorním až u dusotu šamanských bubnů v úvodu následujícího tracku Navigator. Klávesy svým soundem vytváří kosmickou mlhu, ze které vystupuje hlasitý nářek sólové kytary. Rytmus se pozvolna mění, podvědomě slyším ono taneční duc duc duc duc a tak si říkám, že by se z toho dal udělat šumný remix. První polovinu instrumentální Rainy Taxi tvoří náladotvorný ambient. Zlomovým okamžikem je až pozvolný nástup akustické kytary, ke které se přidávají podmanivé varhany. Jejich sound je doslova omamný a nálada skladby vyvolává stále zřetelnější kontury legendárních Pink Floyd.

Sklenice na stolku už je skoro prázdná, zbývá tak poslední hlt. Závěrečná Yellow Hedgerow Dreamscape má téměř deset minut a nijak nevybočuje z linie vytýčené předcházejícími skladbami. Přimíchaný potlesk obecenstva dělá dojem živé prezentace, ale je to jen jeden z mnoha samplů kořenících zvuk. První čtyři minuty jen budují atmosféru, až teprve potom přidají se naprogramované bicí a sólová kytara. Rytmus se stále zrychluje, sólo je melodické, pečlivě vystavěné a bravurní. Pokud by snad někdo pochyboval o tom, jak zručným kytaristou Pišta je, ať si to poslechne. Myslím, že bude čubrnět.

Je tu konec a ta půlhodinka utekla dřív, než bys řekl švec. Potemělou místnost oživují roztančené plamínky svíček a whiskey mě příjemně hřeje v žaludku. Jsem líný vstát a jít vyměnit cd, raději si vychutnávám už pomalu vyprchávající kouzlo předchozích okamžiků.

Pokud máte rádi album Up the Downstair nepochybně se vám zalíbí i tato malá deska. Jen proto, že nejde o řadové album nedám plnou palbu. Tedy za čtyři.