Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 15.02.2012

Americkou kapelu Black Stone Raiders jsem objevil poměrně nedávno. Zaujala mě jména hudebníků, protože ta jsem znal z jiných skupin a tak pro mě do značné míry byla i jistou normou kvality. Samozřejmě neříkejme hop, dokud jsme nepřeskočili a tak jsem si počkal na jejich poslední album, které vyšlo pod názvem Truth The Power a na koncertě jsem si ho nechal od kytaristy a baskytaristy podepsat.
Jean-Paul Bourelly je typem hledačského kytarového improvizátora, který pracuje se zvukem, ale i s různými technikami hry a tak přitahuje celkem zákonitě moji pozornost, on, ale i baskytarista Darryl Jones, kterého si Jagger a Richards do Rolling Stones „vytáhli“ od Milese Davise svědčilo o tom, že tohle bude výtečný hráč, který může do hudby vložit osobitost, pregnanci, ale i vlastní názor a konečně superbubeník Will Calhoun, dekorován řadou vyznamenání svým členstvím v Living Colour a účastí v řadě dalších projektů byl solidní jistinou.

POWER TO SPIRIT – první co vás dostane, je zvuk. Baskytara a bicí nástroje jsou velmi citlivě nahrány a obestřou celý prostor. A pak je tu kytarové téma. Výtečně vyprecizovaný zvuk kytarového futuristy, který se nesnaží porazit posluchače agresivními výpady do jeho uší, ale přesto cítíme, že máme co dělat s krocenou dravou šelmou. Ten odér Jimiho Hendrixe se nedá zapřít. I když si nemyslím, že tady vnikl nějaký prvoplánový model vzkřísit hendrixovského ducha, o což se pokoušeli a pokoušejí Robin Trower, Frank Marino nebo Dodo Doležal. Jonesův hlas se v m,noha ohledech ovšem přibližuje k prozpívané hendrixovské deklamaci, ale rytmika je zde jiná.

FUNKTOKOMATIK – tady se ovšem Hendrix připomene ještě výrazněji výtečným riffem vypilovaným kytarou a baskytarou, ale Calhoun hraje jinak než Mitch Mitchell a také jinak než Buddy Miles. Příbuznost syrového soundu upomíná na psychedelický rock konce šedesátých let, ale ten čistý sound předbíhá dobu. Bourelly si hraje s tóny v tappingové technice s neuvěřitelně rychlými výměnami a podporuje to vydatným sešlapováním wah wah pedálu. Hlas mi připomíná Jack Bruce, zejména ve vyšších polohách. Plnokrevná muzika s dušenou energií a důraznými bicími komplexně ovládne celé schéma. Kytarové sólo řeřavý tón, který pálí a sálá a jeho divoké rychlé výměny nastolují destruktivní zvuky, které se prorezonovávají až do mozku. Jonesova baskytara tvrdí muziku nekomplikovanými sestupy v unisonu a tvoří tak výtečný protipól homogenní bicí baterii. Skladba nemá chybu…

TRUTH THE POWER – jestliže jsme postrádali ve dvou skladbách nějakou čitelnější melodickou linku, teď je tato absence alespoň částečně nahrazena. Zajímavě znějí vokální proměny, které jsou hallovány studiovou technikou do tajemných zvukových obrazů. Bourelly vrství kytarová témata přes sebe, ale přesto nepřebíjí celkovou koncepci a kytarové vyjádření, stejně jako rytmický struktura jsou ve velké shodě. Calhounovy bicí pumpují rytmy jako betonovou směs, ale i přes důraznost je zde prostor pro velmi citilvě rytmické akcenty. Polyrytmické struktury se promítají do akcentovaného zpívání a dravost místy ustupuje melodickým nápadům postaveným na zdánlivých nahodilostech. Výtečně zde pracuje kolektivní myšlení v tématu…..

THE RADIANCE OF PURE REALITY – rockový nástup s razantním vypilovaným kytarovým soundem a nemilosrdnými údery bicích a pulsující baskytary. Před mikrofonem je Darryl Jones. Jeho hlas se mě líbí víc než Bourellyho. Možná je podmanivější a méně drsný, ale vyvažuje atmosféru a jeho smysl pro frázování je příkladné. Do vokální složky se vedle Bourellyho přidává i Calhoun od baterie a mám tady jakýsi názvuk ke Cream. Bourelly ovšem není Clapton a jeho futuristickýu tón zní razantněji a emocionálněji. S ohledem na stávající produkci máme co dělat s „písničkou“. Přesto jsou její jednotlivé fáze dobře proaranžovány a drží pohromadě v pevném tvaru. Závěr patří rozdivočelé superrychlé výměně tónů, které se ztrácejí v nekonečnu….

STONE PHASE – potemnělý úvod, kde baskytarové attacky vévodí prvnímu tematickému postupu. Bicí zde mají dokreslující charakter, stejně jako elektrická kytara čeří prostor zkresleným soundem. Jakési tajemnou nás ovane záhadným dechem a opět vyvane….

CALLING CIVILIZATION – rockové téma propojuje mírně záhadně znějící hlas a kytarové ornamenty si zase zahendrixují. Žádné melodické linky. Deklamovaný hlas přes hall vypadá jako naštvaná obžaloba servírovaná těm, kteří nesou odpovědnost za ekologický stav matičky Země a dopad na civilizační zastoupení na všech kontinentech. Bourellymu ser do jeho projevu ozývají přeznívající hlasy (asi stylizované hlasy svědomí) a funkové prvky se spojují s rockem a řadou důrazných attacků. Bourelly nastartuje cirkulární pilu svých tónů, ale díky pedálům mění barvy a nezabředává do nějaké hudebně-tónové uniformity. Jones ze své poměrně nenápadnosti vystupuje basovými breaky a hudba se profiluje do experimentálnější polohy s řadou improvizací, což svazují pouze bicí do konkrétního tatru. Bourellyho hlasové erupce mají naléhavou dravost a obsažnost

LOVES PARODY – zpomalený rytmus přivolá názvuky blues a také zpívaný hlas je krásně mazlivý a výtečně frázuje do tématu. Bourelly si pohrává s tóny a v mírně beckovském protahovaném tónu vkládá svoje emoce. Po několika taktech je ovšem zase v jiných rovinách a hraní v oktávách působí velmi podmanivě, stejně jako vibrování s tónem. Calhoun je zde v roli subtilního doprovazeče, který drží základní rytmickou kostru. Milostné parodie – je docela příznačný název, který se promítá s přeznívanými tóny do atmosféry výrazně zklidněné písně….

TOXIC U (EPISODE II) – tady se ovšem propojuje funk s jazzem a Jonesova baskytara posílená novým palivem vystrkuje růžky a Bourelly si pohrává s motivy a daří se mu dostávat zvuk kytary do klávesové polohy v hancockovském duchu. Myslím, že podobně hrával s -123 kytarista Zdeněk Bína. Docela by mě zajímalo, co právě on by soudil o Bourellyho tématu a vůbec celé kapele. Dravý nástup se promítá do drsnějšího vyjádření, ale pak jakoby na vrcholu hudba prudce klesá dolů. Velmi precizně vypreparovaná hudební témata jak v rytmické rovině, tak s kytarovými vizualizacemi s prošlapovanými tóny wah wah pedálu. Velký prostor pro improvizace a totálně muzikantské nasazení. Bourelly tady osciluje svým zvukem do různých poloh blízkých fusion music, podpírané scatovým zpěvem pod servírovanými tóny. Pravděpodobně muzikantsky nekomplikovanější téma bravurně zahrané a pojednané.

PHASE FUNKY – ani ne dvouminutová minikompozice. Je příležitostí pro rytmizované vyjádření pocitů baskytarových tónů, kvákaní kytary z backgroundu a etnické příklepy na bicí nástroje v těžko počitatelných dobách vložené do miniatury…

THE MONEY DISEASE – rockový nástup v přehledné začátku přináší rockovou skladbu přehledného typu. Mísí se zde zvukové efekty a hendrixovsko-creamovský odér se nad skladbou vznáší jako šamanský rituál. Bourelly svoje kytarové party odehrává s jemným smyslem pro výraz bez porážejících fantasmagorií, ale pořád máme co dělat s experimentováním a hledáním optimální polohy. Téma je srozumitelně dané a sledujeme pár rytmických proměn, ale celková koncepce je víceméně pod kontrolou a více než komponistické rafinovanosti nás osloví spíš emoce a vibrace v tom pozitivním slova smyslu, třebaže zde nemáme naservírované nějaké sirupovité melodie. Práce s vokální linkou je podmanivě čarovná s mírnou ozvěnou a tohle zabírá….

Ještě před nedávnem vystupovali pod názvem Black Stone Raiders, ale před časem kapela redukovala svůj název na stručnější Stone Raiders. Z jejich koncertu jsem byl velmi příjemně překvapen a myslím, že i podstatná část téhle atmosféry je na albu znát. Úžasná hráčská souhra a identické myšlení tří superhráčů, kteří si mohou dovolit překračovat vytyčený prostor daných zvyklostí. Nebudu dlouho váhat a myslím, že udělení pěti hvězdiček nestojí nic v cestě.