Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 13.02.2014

Hodnotná díla se dají nalézt v jakémkoli žánru. Dobrým důkazem tohoto mého tvrzení je i album The Blue Mask amerického rockového básníka a význačné persony amerického undergroundu Lou Reeda. Album spatřilo světlo světa v roce 1982 a dodnes neztratilo nic ze svého původního kouzla. Jestli mi nevěříte, v této recenzi vám nabízím můj ucelený pohled na tento – některými bohužel stále opomíjený – jedinečný a neopakovatelně svérázný opus.

Album začíná tóny akustické kytary a bezpražcové baskytary, které jemně naznačují celou strukturu skladby, jež je krásně čitelná a průzračná. Když se do hudby „vmísí“ Lou se svým typickým ležérním, až nezúčastněným hlasem, je nad slunce jasné, v jakém duchu se ponese celá deska. My House je skladba na poslech velmi příjemná, k čemuž ji výrazně napomáhají i přímo geniální basové flažolety. Instrumentace je – jak jsme u Lou Reeda zvyklí – velmi prostá, ale přitom působivá... Nic tady zkrátka nechybí, ani nepřebývá. V tom je ostatně Reedova hudba tak krásná.
Následuje Women, skladba se zpěvným refrénem a přímo meditativní atmosférou. Vše do sebe perfektně zapadá a člověk má tendence jen poslouchat, zasnít se a nevnímat svět okolo. Lou v textu vyjadřuje svou neobyčejnou náklonnost k ženám, a to poměrně jednoduše, avšak více než výstižně.
Underneath the Bottle je sice nejkratší věcí na albu, ale přesto se do ní podařila vtěsnat nálada celého alba a ještě ke všemu smysluplný text, který, jak se domnívám, pojednává o typické „oběti“ kapitalistické společnosti, která nachází své útočistě na dně lahve. Docela jednoduché, že?
Následuje The Gun, skladba už trochu méně „učesaná“, přesně tak, jak jsme na to zvyklí z Reedových starších nahrávek. Pomalé tempo a dramaticky pojatý recitál textu způsobuje, že skladba dostává velmi specifický, tajemný nádech. The Gun má v podstatě jen jeden bluesový groove, na kterém celá skladba stojí. Opět velmi zajímavá věc.
Titulní The Blue Mask je založena na pevné rytmice a mohutných kytarových stěnách, které je snad až nemožné prorazit. Lou s velkým zaujetím prezentuje text a naprosto přesně pro mě představuje to, čemu se v pozdějších letech začalo říkat proto-punk. Ano, proto-punk v nejryzejší podobě, a to prosím vytvořený v raných 80. letech. Kdybych The Blue Mask neslyšela, sama bych tomu nejspíše nevěřila. Kytara kvílí, předhazuje posluchači další a další „neučesané“ akordy a nekontrolovatelně se šine dál... až do momentu, kdy zpětná vazba ohlásí konec a je tu další skladba. The Blue Mask sice dala jméno celé desce, ten nejsilnější a nejvypjatější moment alba však teprve přijde. Stačí si jen trochu počkat.
Average Guy už není tak „rozdivočelá“ jako The Blue Mask, nicméně si stále drží tu myšlenku neupraveného, syrového projevu. Ve své podstatě je to velmi melodická věc, která opět oplývá zajímavým textovým sdělením. V podstatě nastiňuje běžný život amerického člověka v 2. polovině 20. století.
The Heroine neboli Hrdinka je také jedním z nejzajímavějších Reedových textů. Jasně dokazuje, proč je často označován za rockového básníka. Zkrátka to v sobě má. Instrumentálně se The Heroine vrací k vůbec nejranější Louově tvorbě, a sice tvorbě s The Velvet Underground. Samotný název je také docela dobře promyšlenou slovní hříčkou, která, ač má ve svém původním znění význam více než jasný, v mluveném či zpívaném projevu může připomínat slovo významově naprosto odlišné.
Zkreslená fretless baskytara otevírá další skladbu. Je tu Waves of Fear. Emocionální nálož, ve které Lou Reed i ostatní zúčastnění hudebníci předvedou naprosté maximum a vydají ze sebe doslova celou duši. Kytarista Robert Quine se zde předvede v tom nejlepším světle a hraje téměř jako posedlý ďáblem, stejně tak i basista Fernando Saunders a Doane Perry. Navíc tomu neskutečně silnému textu, který považuji za Reedův absolutně nejlepší, není možné neuvěřit... Lou Reed do něj vkládá vše, co může, a na výsledku je to opravdu znát. Neznám skladbu, která by v sobě měla takovou sílu a emoce, jako právě Waves of Fear. Toto je ten pravý vrchol alba. Vrchol alba, který vás naplní nejrůznějšími pocity a dojmy...
Tklivé akordy a velmi kreativně stavěná basová linka zdobí celou následující věc s názvem The Day John Kennedy Died. Jistě není potřeba nějak dlouhosáhle rozebírat obsah textu, když je to patrné již z názvu... Lou Reed se zkrátka různými způsoby dotýká smutku nad atentátem spáchaným na jednoho z nejvlivnějších amerických prezidentů. Opět předvádí jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů, a to prosím bez jakéhokoliv tlaku. Skladba plyně naprosto přirozeně a lehce... Vokály baskytaristy Fernanda Saunderse navíc skladbu příjemně obohacují a zároveň zdůrazňují naprosto odlišně položený hlasový projev Lou Reeda.
Album završuje smířlivá Heavenly Arms, která perfektně shrnuje všechno dění za uplynulých čtyřicet minut. Rozhodně povedená tečka za albem, na kterém já sama jen velmi obtížně hledám chyby... Skutečně mocný závěr.

Ač jsem založením spíše „progresivistka“, od dob, kdy jsem poprvé slyšela The Blue Mask, se můj hudební záběr neuvěřitelně rozšířil. Toto album už nejspíše navždy budu považovat za vrchol tvorby Lou Reeda a dost možná se bude už také navždy velebit v seznamu mých nejoblíbenějších nahrávek. Je nutné k tomu něco dodávat?

Waves of fear, squat on the floor
Looking for some pill, the liquor is gone
Blood drips from my nose, I can barely breathe
Waves of fear, I'm too scared to leave

Toto album kompletně změnilo způsob mého nahlížení na hudbu.