Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 03.05.2013

První album estonského multiinstrumentalisty Indreka Patteho mě ihned oslovilo svým obalem – pěkným, elegantně řešeným digipackem laděným do převážně bílé barvy. Velmi jsem se tedy těšila na následný poslech a tiše jsem doufala, že hudba bude stejně vytříbená. S velkým zaváháním mohu říci, že ano. Přesto je na albu bohužel spousta vaty, která dojem ve velké míře kazí. S tím se nedá nic dělat. Světlých momentů je tam však požehnaně.

Resurrection začíná dramatickým klavírním úvodem, který už dost jasně předurčuje další „dění“. Alespoň se to posluchači zdá; skutečnost je od tohoto tvrzení však na míle daleko. Po nájezdu Indrekova vokálu se přesouváme do vypjatých, ale přesto jasně optimistických melodií. Pěkná je klavírní a flétnová mezihra, jemně podtržená smyčci. Poté se přesouváme do parádně progresivitou prošpikovaných vod, kde se pracuje zejména s protichůdnými možnostmi elektrické kytary, baskytary a syntetizérových zvuků. Následuje návrat ke zpívanému tématu s tím věčně optimistickým nádechem.
Radostně znějící Learn to Live uvádí pohádkový klavír a xylofon. Do zasněné melodie se prodírá kytara a Indrek. Tato skladbička nabízí pořádné textové klišé, které v kombinaci s tak patetickými motivy působí až vlezle. Samozřejmě záleží také na rozpoložení posluchače a jeho náladě, nicméně mě tato skladba natolik irituje – jak textem, tak i ústřední melodií, že už ji jednoduše přeskakuju. Pro mě v podstatě neposlouchatelná záležitost.
The Journey začíná docela slibně (samozřejmě pro ty, kterým moc nevadí syntetizéry) a následné rozvíjení témat docela připomíná i nepatrné experimentování s elektronikou v art rocku 70. let (hned jsem si z nějakého důvodu vzpomněla na skvělý Yesovský opus Close to the Edge), nicméně kytary a kladení důrazu na plytkou melodickou linku často skladbu úplně potápí. Skladba se mi jako celek líbí – jen jedna několikrát se opakující část mi z nějakého důvodu vadí, a také nápadně připomíná minulou Learn to Live, což už asi mluví samo za sebe.
Violoncello a baskytara otvírá One Way, docela zajímavou kompozici, kde Indrek použil i vícehlasy, čímž zvýraznil svou neobvyklou barvu hlasu. Nejdůležitějšími složkami jsou samozřejmě synťáky, elektrická kytara, ale jak si jistě ráčíte všimnout, i vcelku nezvyklé perkuse, saxofon a ke konci i flétna s houslemi. Pěkně provázané kytarové party, kterým jdou „naproti“ přímo úchvatné basové linie, jasně dokazují, že Indrek na „to“ má. Jen toho občas ne moc dobře využívá.
Shine je příjemná oddechovka oslavující běžnou písňovou formu. Má silný refrén, který díky Patteho barvě hlasu zní jako pěkně vyvedený AOR a, nebýt těch kláves, možná i s malými zastávkami k southern rocku. Vždyť proč ne, nikdo neříkal, že musí dělat dvacetiminutové opusy. Těch šest minut života nebude promrhaných, nýbrž strávených při pohodové muzice.
Deska slibovala poctu velikánům progresivního rocku, což hudbymilovný lid jistě přivede na myšlenku, že se jedná o poctu letem sedmdesátým. You Stay With Me je, zdá se, právě tou vyjímkou, která potvrzuje pravidlo. Totální (a neskutečně autentický) návrat k 80. létům a občas nevkusnému rocku, při jehož poslechu mi okamžitě probíhají hlavou jména jako Bon Jovi, Europe, Survivor, ... Těžko hodnotit, protože tímto šel Indrek naprosto proti sobě i proti celému albu. Koncept desky v podstatě „předběhl v čase“.
Mount Meggido začíná docela tvrdě, a motiv kytar je příkladně rozvíjen, stejně tak i klávesové party. V některých částech mám pocit, jako bych slyšela při „práci“ mladičkého Oldfielda. Myslím, že se jím Patte také nechal inspirovat. Díky tomu, že koncept alba byl rozmeten na kusy v předchozí laciné You Stay With Me, vůbec mi nevadí ani poměrně tvrdé, až metalově znějící, motivy. Klávesy posílají skladbu na úplně nový level a aranže jsou kvalitně propracovány. Oživením je i kytarové sólo přelívající se v široké klávesové plochy. Kytarové sólo s pořadovým číslem 2 nese typické znaky art rocku. Přerušovaně se vrací mezi Patteho zpěvem. Tomu se říká skvěle gradující skladba! Tak se mi to líbí.
Nádherným kytarovým tématem začíná Celebration, titulní skladba, která byla z nějakého důvodu „seslána“ až na samý závěr alba. Práce s kytarami protkaná flétnou se mi jeví jako naprosto dokonalá. Vlastně ani moc nevím, co psát. Najednou tu mám před nosem naservírovanou tak krásně propracovanou skladbu, že ani nedokážu uvěřit, že jejím autorem je člověk, který se na stejném albu prezentuje třeba zrovna slátaninou jménem You Stay With Me. Já tomu opravdu nerozumím. Celebration, ač o tom vůbec nemusí být, je shrnutím celého života, celého světa v devíti minutách.

Hodnocení totoho dílka bude obzvlášť těžké, protože se tady nachází na jednu stranu úplné nesmysly (však vy víte) a na stranu druhou přenádherné skladby. Zkusím ale přivřít obě oči.

****