Reakce na recenzi:

Óin - @ 14.07.2012

Tak jako někdejší Československo obohatilo světovou rockovou hudbu Kuřetem v hodinkách či Huascaránem, tak i socialistické Polsko přispělo do pomyslné síně slávy například alby Czeslawa Niemena, SBB či právě Budky Suflera. Cień wielkiej góry z roku 1974 patří do dnešní doby k polským rodinným klenotům a i po těch téměř čtyřiceti letech stále stojí za poslech.

Podobně jako již zmíněný Huascarán, tak i toto album připomíná tragickou smrt dvou horolezců, Zbigniewa Stepka a Andrzeje Grzązka. Jejich osud posluchačům v titulní písni přibližují verše básníka Adama Sikorského, autora textů na prvních dvou albech BS.

Co se týče hudby, můžeme zde najít velice různorodé vlivy. Podle mě je nepřeslechnutelný vliv Niemenův (ten se podílel i na nahrávce téměř dvacetiminutové suity pod názvem Szalony koń), některé pasáže nám pak mohou připomenout Deep Purple, Led Zeppelin, Cream, ale třeba i King Crimson či Yes.

Ocenit rozhodně musím zpěv Krzysztofa Cugowského, kterého osobně řadím do první pětky polských rockových zpěváků. I ostatní členové Budky Suflera se rozhodně nemusí hudebně za nic stydět, ve své době patřili bez diskuse k tuzemské špičce.

Celá pětice písní tohoto alba je vysoce kvalitní, kdybych si ale měl vybrat svou nejoblíbenější, byla by to asi balada Jest taki samotny dom, začínající klasicky párplovským kytarovým riffem Andrzeje Ziólkowského a končící sborovým zpěvem sextetu Alibabki.

Být Polákem, dal bych Stínu velké hory nekompromisních pět hvězdiček. Takhle dávám jen čtyři, ale rozhodně jsou silné a zasloužené.