luk63 - @ 22.03.2012 | #

K natočení alba Exposure se kytarista Robert Fripp odhodlal v době, kdy jeho významná kapela King Crimson měla několikaletou pauzu a kdy asi nikdo o jejím obnovení ani neuvažoval. Ke spolupráci přizval řadu muzikantů, některé opravdu zvučných jmen (Peter Hammill, Brian Eno, Peter Gabriel, Phil Collins...) Vzniklo dílo o sedmnácti krátkých i kratičkých jednotlivostech, které celkem logicky dobře zapadá do mezidobí karmínovských alb Red a Discipline.

"Preface" - několikeré různě naladěné vícehlasy a po nich neúnavné vyzvánění telefonu na úvod.
"You Burn Me Up I'm a Cigarette" - sympatický rock´n´roll zpívaný Darylem Hallem.
"Breathless" - první evokace starých dobrých King Crimson, instrumentálka s kytarovou mutující linkou.
"Disengage" - emotivní zpěvák Peter Hammill a pokračování v duchu předchozí skladby. Tady už jde do tuhého.
"North Star" - klidná a jemná píseň o lásce. Předzvěst KC 80. let.
"Chicago" - trochu experimentálně pojaté blues se zajímavým el. klavírem.
"NY3" - více experimentální arytmická kytarová podivnost se zpěvem nezpěvem.
"Mary" - křehkou píseň pouze s kytarou a záchvěvy syntíku zpívá Terre Roche.
"Exposure" - expresivní dívčí zpěv dává této jednotvárné skladbě, jejímž spoluautorem je bývalý zpěvák Genesis, trochu jiný rozměr, než jaký známe z LP Peter Gabriel II.
"Haaden Two" - rozložené kytarové akordy jsou prokládány mluveným slovem (také pozpátku).
"Urban Landscape" - Robert svým frippertronikem navozuje kosmickou atmosféru jak Tangerine Dream na dvojalbu Zeit. S tímto nástrojem si v podobném duchu pohrává i v obou verzích "Water Music" ke konci alba. Trochu nuda...
"I May Not Have Had Enough of Me But I've Had Enough of You" - skvělý vokální dialog Petera Hammilla s Terre Roche v téměř hardrockové tvrďárně. Hodně drsná a parádní záležitost.
"First Inaugural Address to I.A.C.E. Sherborne House" - znáte ten hrozný zvuk, když nechtěně drcnete do gramofonu a škrábnete milované elpíčko?
"Here Comes the Flood" - pomalá Gabrielova píseň s klavírem jakoby sem ani nepatřila. Zde je provedena v mnohem komornější a umírněnější verzi, než na autorově prvním sólovém LP.
"Post Script" - smích, vzdalující se kroky a zabouchnutí dveří na závěr...

Album obsahuje několik opravdu výborných skladeb, ale i několik nudných zbytečností, a působí na mě poněkud nevyváženě. Přesto se mi líbí za čtyři hvězdičky, kterými je hodnotím především kvůli skladbám, kde zpívají Peter Hammill a Terre Roche.

Petr Gratias @ 23.03.2012 09:43:39 | #
Zdravím Luka63...
zajímavá a vystižná recenze.... přiznám se, že jsem ji měl také v plánu, ale pořád jsem to odkládal. Když jsem se před mnoha lety dotazoval na Exposure jednoho překupníka, jaké album vlastně je, tak to komentoval slovy: jako když kočička s pejskem vařili dort... a tak jsem si pořídil nové album Brand X.
Později jsem se k albu dostal a vyposlechl a převážná část se mi líbí, některé momenty ne (to jsme na tom Luku63 stejně), ale dnes vlastně album doma nemám.....
Fripp je velmi složitá umělecká, ale jak známo i lidská persona a v této hudbě je to poznat.
Je to absolutní originál, který se vzepřel nějakému stylovému směřování a dokázal se vyprofilovat od konce šedesátých let do role naprosto nezařaditelného hudebníka, který se neztotožnil ani s blues, hardrockem, artrockem, jazzrockem v tom tradičním slova smyslu.
Mám k němu respekt a úctu, ale zároveň prohlašuji, že ne všechno co nahrál se mi bez odporu líbí a že to akceptuji.
Vzpomínám si na jeho výrok:

"Rock and roll je vyprahlá jednoduchá nevývojová hudební forma, které chybí intelektuální zázemí!"

Snažím se tomuto tvrzení přijít nakloub a stále se mi to nějak nedaří.
Rock and roll je na světě od r. 1954 a i když mu byl prorokován jen jepičí život, dokázal svou životaschopnost i v novém století, i když jeho hudební forma je jednodcuhá a čitelná....
Ale když to shrnu, tak různé derivátu rock and rollu poslouchám dodneška a rád a totéž bych řekl o Frippově tvorbě, i když ne absolutně jednoznačně.
Je to ovšem hudební vizionář a mimořádný kytarový hráč