Martin H - @ 24.02.2017 | #

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k rockové opeře Jesus Christ Superstar poměrně brzy. Byla 80. léta minulého století, mně bylo čtrnáct let a právě jsem začínal koketovat s hudbou. Doma se naštěstí nacházelo několik kazet s nahrávkami Beatles a především dvě kazety s tajemným názvem Jesus Christ Superstar. Dlouho jsem si říkal, co se na nich asi skrývá. Nakonec jsem neodolal, vlastně zvítězila zvědavost, a vložil jsem jednu z nich do našeho rodinného pokladu, silně šumícího kazeťáku značky Panasonic. A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem byl lapen a biblický příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského valící se z reproduktoru mě doslova uchvátil.

Nyní již samozřejmě vím, že hudba, která mi doslova učarovala tak, že jsem ji musel poslouchat pořád dokola, je z pera skladatele Andrew Lloyd Webbera a jedná se o dílo mimořádných kvalit. Časem jsem si pořídil tuto původní verzi z roku 1970, kterou považuji oproti verzi filmové za trochu syrovější a také z hlediska pěveckých výkonů zdařilejší.

Především představitelé obou hlavních postav, tedy Ian Gillan v roli Ježíše Krista a Murray Head, jenž nazpíval part Jidáše Iškariotského, zde předvedli úžasné výkony. Stačí si poslechnout Jidášovu úvodní píseň Heaven on Their Minds a je jasné, že máme co do činění s hudebním dílem vpravdě kultovním. Ian Gillan, který byl čerstvou posilou skupiny Deep Purple, patřil v té době k těm nejzajímavějším pěvcům na rockové scéně a vtiskl své postavě tu patřičnou dávku uvěřitelnosti a rockové živočišnosti, čímž story stará téměř dva tisíce let získala nový netušený rozměr. Jeho výkon v písni Gethsemane (I Only Want to Say) je z těch, u nichž mi vždy spadne čelist a já si jenom nevěřícně říkám, že víc snad už není ani možné.

Ovšem ani jeho protivníci Pilát Pontský v podání Barryho Dennena a velekněz Kaifáš Victora Broxe tu nejsou jenom do počtu. Dennenovi se podařilo do své postavy vtisknout dilema člověka, který je, asi proti své vůli, vtažen do špinavé politické hry, v níž nakonec musí rozhodnout ve prospěch těch, kdo jej do ní dohnali. Brox jako nejvyšší velekněz sice pochopitelně hájí jen své zájmy a zájmy židovského náboženství, zároveň však svým basem vzbuzuje vskutku ďábelské představy, což svým vysokým, chvílemi až nepříjemným hlasem navíc potvrzuje postava kněze Annáše v podání Briana Keithe. Stačí si poslechnout árii Damned for All Time/Blood Money, v níž oba dva přesvědčují Jidáše ke zradě. Není divu, že ten tak soustředěnému nátlaku nakonec podlehne.

A zapomenout také nesmím na zpěvačku Yvonne Ellimanovou, která své Máří Magdaleně vtiskla neskutečnou něhu, o čemž svědčí nádherná píseň I Don't Know How to Love Him. Zpočátku jsem měl snad problém s výstupem krále Heroda, který mi přišel jako příliš kabaretní a biblické téma trošku znevažující, ale postupem času jsem pochopil, že takové odlehčení celému dílu spíše prospívá.

Rocková opera Jesus Christ Superstar mě provází podstatnou částí mého života a doufám, že ještě dlouho bude. A nebudu daleko od pravdy, když napíši, že svým významem se může rovnat operám Mozartovým a Janáčkovým, případně Gershwinovu dílu Porgy and Bess nebo Bernsteinově West Side story.

jiří schwarz @ 25.02.2017 21:10:54 | #
Ano, vynikající dílo, ale i vynikající recenze. Radost vidět, jak se "rodinné stříbro" předává.

Mé vzpomínky: kdysi zkraje sedmdesátek nahrávka z kazety na kazetu (kvalita sice pod psa, ale stejně velké štěstí). A pak touha vidět film (který se mi dodnes neskutečně líbí, ale souhlas, pěvecky výrazně horší). Tu splnil prvně jistý farář v kostele nedaleko za Prahou cca v r. 1974, který měl tu odvahu a pozval tam pár lidí na promítání (přitom já ho předtím neznal!), pak výlet do Budapešti s kamarády, kde to promítali. A pak další splněný sen - živé představení v Londýně v divadle na Drury Lane v r. 1976, koneckonců i česká verze muzikálu byla povedená. A posledních cca 25 letech si pouštím CD skoro pokaždé, když strojím vánoční stromek (vím, jak mimomísné z hlediska významu křesťanských svátků).