Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.03.2013

O existenci floridské kapely Bang jsem věděl vlastně už dávno, při objevování rockových kapel amerického kontinentu, ale dosáhnout na jejich album se mi jednoduše nepodařilo a tak jsem je bral na vědomí, ale nějakým způsobem zůstávali pořád nějak zastíněni invazí jiných amerických kapel a tak moje seznámení s nimi se stále nějak odkládalo. Pamatuji si, že jsem je slyšel z nějakého Greatest Hits amerického rocku, ale upamatovat si na jednotlivé souvislosti se už nedaří a tak jsem s velkou radosti přijal jejich album Bow The King od Hejkala k narozeninám jako velmi příjemný a překvapivý dárek a konečně nad kapelou, ale zejména nad jejich produktem mohu „zameditovat“ a tady jsou moje dojmy….

MOTHER – krásně uvolněné a rozbrnkané akustické kytary v playbacích. Je tady cítit vliv jižanského rocku… Pohoda a bezprostřednost. Kapela přidává na intenzitě a výrazněji elektrifikuje. Baskytara hraje základní rytmické obraty k pumpujícím bicím a elektrická kytara drhne struny a dotváří jiskřivě pulsující rytmické běhy, které zvolna zrychlují a konečně zde máme vypilovaný rock s dobře vystavěným kytarovým sólem Frankie Glickena, který dokonale ovládne prostor. Elastické a plné živočišného švihu a v závěru dravý rozpoutaný výbuch bluesových emocí…

HUMBLE – rozkládané akordy elektrické kytary drží harmonický základ a občasné nástupy bubenických eskapád. Kytarový model elektrického blues opakuje schematický model a zpěvák a baskytarista Frank Ferrara mi ve vypjatých okamžicích připomíná Ozzyho Osbournea. Také model hudby se trochu shlédl v Black Sabbath, ale ne tak potemnělých a agresivních, nicméně ta inspirace zde cítit je i v těch omílaných riffech. Syrově znějící rock s dravým spodkem, ale pořád dominující elektrickou kytarou, která dokáže udržet posluchače v napětí. Dokážu si představit atmosféru koncertů kapely. Možná předčasně, ale zaujímám zvolna postoj, že tohle je klasický model rockové kapely, která toho ve studiu nevymyslí nic omračujícího, ale na koncertě je králem…

KEEP ON – tak tohle by mohli hrát Atomic Rooster nebo Hard Stuff (bez přítomnosti kláves). Dravý hard rock podle modelu počátků sedmdesátých let, který inspiroval i Budgie nebo This Lizzy. V hlase se Ferrara přibližuje dokonce Johnu Du Cannovi. Dobře se to poslouchá. Je to hudba, která vysvléká z kůže a nabíjí lidský potenciál pořádnou dávkou energie. Kvílivý sound kytary je kombinován s wah wah pedálem a basy a bicí pracují jako přetopený parní stroj. Vedle dravých riffů zde kytara ale nepostrádá zpěvnost, i když klasický rockový hit se z toho nevyklube…..

IDEALIST REALIST – kytarové téma podle syrových až úderně podmanivých pravidel. Zase se tady trochu otřeme o Black Sabbath a jsme omámeni tím zakouřených bažinatě drásavým soundem. Formálně není skladba nijak komplikovaná a víceméně je její princip vytipovatelný, ale evidentně zde nešlo o nějaké proboření hranic, ale zahrát si dravý přímočarý rock v tom nejlepším uchopení. Nápad s playbackovanými kytarami je nosný a pozvedá píseň do vyššího levelu. Jenom si říkám, jak tohle Banf řešili naživo na koncertech, kdy o digitálním playi a MIDI-systému nebylo ani potuchy a všechno bylo pouze v lidských rukou a playbacích. Závěr skladby nezklame a ukáže se v tom nejlepším světle….

NO SUGAR TONIGHT – tak tahle skladba už by mohla být v daných mezích hitem. Vokální složka zde výrazně posiluje a hudební doprovod naopak mírně ustupuje do pozadí. Rázné kytarové doprovody jsou šťavnaté, ale vokální party zde přece jenom vévodí. Kytarové sólo s wah wah pedálem je kombinovány s údernými akordy akustických kytar. Skladba vybízí ke spontánnímu dovádění a strhuje posluchače svou přímočarostí…

FEEL THE HURT – krásně zaranžované téma pro akustické kytary, kterým přijde na pomoc mezihrové sólo na elektrickou kytaru. Opět klasický rockový model se svými postupy v opakujících se schematických postupech. V některých okamžicích mohou připomínat některé postupy album Imagination Lady…. Hudba je to předvídatelná a i když skvěle pojednaná, v některých okamžicích cítím, že autorský potenciál by mohl být po několika dalších albech povážlivě vyčerpán a mohl bych si za jejich hudbu dosadit několik dalších kapel dané doby…

TOMORROW – úvodní kytarový riff na několik vteřin přivolá slavný Paranoid, ale vypůjčí si z něho jenom fragment, jinak se struktura skladby moc nemění a asi budeme poslouchat schematický model hard rocku stále dokola. U předposlední skladby musím konstatovat, že hudební výkony znějí suverénně, ale kreativita má přece jenom řadu mezi a chětlo by to víc zdravého rizika a přijít s něčím novátorským….

BOW TO THE KING – Krásné rozklady na akustickou kytaru zvoní a perlí společně se zvonečky. Když k tomu připojím příjemně znějící baladicky melancholický hlas, mohli by mít tuhle skladbu v repertoáru takoví Nazareth, Steve Miller Band raného ražení, ale i Badfinger. Do skladeb občas vstupuje z pozadí tlumený mellotron, ale také varhany, které vkládají do jednoduché akordický stavby základní kameny, na kterých je celá konstrukce vystavěna. V jistém slova smyslu vygradované téma může připomínat beatlesovské Hey Jude (s výraznou a živočišně dravou elektrickou kytarou) a samozřejmě s nezbytnými mocnými vokálními party. Finální téma ovšem nečekaně zvolní a smířlivě doznívá v prostoru…


Bang jsou průkazným příkladem skvěle zahraného rocku. Řekl bych, že v řadě ohledů překonávají takové Blue Cheer, ale na druhé straně na takové Cactus se přece jenom nedotáhnou. Přesto mohu milovníkům přímočarého hard rocku tohle album určitě doporučit k poslechu a nechat se strhnout tím dravým proudem. Dám čtyři hvězdičky a přiznám se, že mě jímá zvědavost, jestli se na dalším projektu budeme pohybovat v identických vodách, nebo sem přivane dravý vítr nějaké nové neotřelé nápady a já nebudu muset podvědomě hledat srovnání. Dobrá práce!