Bill Pleška - @ 08.04.2012 | #

Krajně nepravděpodobná myšlenka, že by pětašedesátiletý Anderson nahrál v roce 2012 prog-rockové koncepční album, a ještě k tomu jako přímé pokračování jednoho z fanouškům nejdražších artefaktů diskografie JT, se stala skutečností. Díky bohu.
Desetiletá autorská přestávka skotskému bardovi zjevně prospěla, protože se vrací na pole skladatelské i textařské v plné síle. Na TAAB2 si pohrává s myšlenkou, jak by žil Gerald Bostock, fiktivní autor textu původního alba, jako dospělý muž o čtyřicet let později. Byl by požitkářským bankéřem, lampasákem nebo třeba homosexuálním bezdomovcem...? Téma vzdáleně příbuzné námětu alba "Three Friends" od skupiny Gentle Giant (ostatně to údajně byl sám Derek Shulman, jenž Andersona k napsání tohoto alba vyprovokoval), ale přitom logicky navazující na původní TAAB a jeho zamýšlení nad úlohou a možnostmi volby vlastního způsobu života člověka v moderní západní společnosti.
Nemá smysl se zabývat malicherným rýpáním některých fanoušků, že na albu chybí kytarista Martin Barre: má zkrátka letos svůj vlastní sólový program, Florian Ophale je za něj více než důstojná náhrada a myslím, že tito šťouralové by z drtivé většiny, nevědíce o této skutečnosti, z pouhého poslechu ani nic nepoznali. Jethro Tull byli stejně vždy pouze doprovodnou skupinou písničkáře Andersona.
Celkem slušně mu to na tomto albu zpívá (minimálně od Roots to Branches před více než patnácti lety jsou vokály ve víceméně stále stejném stavu), o skvělé kytaře a flétně nemluvě. Texty jsou skvělé, v ničem si nezadají se staršími, klasickými alby - možná jsou o dost přímočařejší a méně metaforické, než na staré TAAB či Passion Play, ale o to více jsou hravé, pestré ve slovní zásobě a hlavně vtipné a výstižné. Nebývalý smysl pro humor vykazuje také hudební doprovod, ať už jde o různé odkazy na původní album (např. už úvodní "From a pebble thrown", dále "Old school song" - známé téma transponované do mollové tóniny, popřípadě úplný závěr nahrávky, kde zazní klasické "...so you ride yourselves over the fields...", ovšem zakončené poněkud aktualizovaným způsobem), nebo jiné zvukové hříčky, korespondující s obsahem libreta (vláček v "Cosy Corner").
Nahrávka má skvělý zvuk, veskrze moderní a přitom nenápadně nostalgicky odkazující k 70. létům; velmi často zní například staré dobré Hammondky a instrumentace vůbec zůstává víceméně věrná mateřskému albu.
TAAB 2 je velmi chytře rozdělena na opravdové "tracky", samostatně použitelné písničky, propojené pouze jednotícím tématem. Žádný jednolitý proud hudby přes celou stranu LP, čímž se album vyhne problémům s návazností a konzistencí spojených s touto formou, jaké měla například Passion Play.
Celkově mám z alba veskrze pozitivní pocit; splnilo očekávání fanoušků, nejenom že to je další dlouhohrající studiové album JT s novou hudbou (v což už možná ani nikdo nedoufal), ale je kvalitním a plnohodnotným nástupcem původní Thick as a Brick.

Bill Pleška @ 08.04.2012 16:04:36 | #
@PaloM: Ani já nechci nějak snižovat Andersonovy spoluhráče, téměř všechno to byli fantastičtí muzikanti, ale sotva se dá použít výraz "rovnocenní"... Anderson je výjimečná autorská osobnost, skvělý multiinstrumentalista (například na albu "Stormwatch" bravurně zaskočil i na basu za zesnuvšího Johna Glascocka, a to už byl nějaký baskytarista!) a v Jethro Tull plní mnohem podstatnější funkci, než obvyklý rockový frontman. Prakticky na každý nástroj (kromě Barrovy kytary) se v téhle skupině vystřídala dlouhá řada hudebníků a všichni skákali, jak Anderson pískal - doslova :-)
Ostatně to není nějaká nová myšlenka, takový výrok, že "Ian by mohl vzít libovolných pár muzikantů a dát jim zaznít jako Jethro Tull" pronesl už někdy v roce 1979 David Palmer, což byl přece dlouholetý a nesporně velmi hodnotný člen Jethro Tull.

Rozdělení TAAB2 na sedmnáct tracků asi opravdu mělo onen komerčně-praktický význam, ale když ony to skutečně jsou samostatně životné písničky se začátkem a koncem a je to tak dobře. Nestane se, že člověka při poslechu bijou do uší různé násilně a uměle šroubované přechody, vskuvky, modulace a já nevím co ještě, jimiž se skladatel za každou cenu snaží udržet všechna jednotlivá témata pohromadě jako jedinou, konzistentní skladbu přes celou stranu LP. U Thick as a Brick 1 to bylo ještě celkem v pohodě a přirozené, Passion Play (jinak skvělé album) už takhle držela pohromadě o poznání méně...
Podle mě to na TAAB2 vyřešeno velmi elegantně: máme sedmnáct logicky rozdělených hudebních celků a přitom to ještě pořád je prog-rockové koncepční album, sjednocené (řekněme tomu) příběhem.

To, jestli někomu připadá pokračování stejně nebo méně hodnotné jako původní album, to je jistě věc osobního vkusu, ale mějme na paměti, že původní TAAB byla, přese všechny své umělecké kvality, míněna především jako recese; velkolepá a zároveň dětsky hravá parodie na koncepční alba. Byl tomu přizpůsoben např. i jazyk libreta, záměrně přeplácaný metaforami, alegoriemi a jinými tropismy, čímž Anderson parodoval megalomansky nabubřelý styl některých artrockových autorů. Klikaté úvahy o životě a společnosti se samozřejmě dají sdělit i civilním a srozumitelným způsobem - což se mu, myslím, na tomto novém albu daří.