Reakce na recenzi:

kamila - @ 20.09.2016

Dvojky, nebo-li pokračující části původních (koncepčních) děl tvořené po letech od jejich vzdálených originálů, bývají většinou slepenci na objednávku (tlak)firmy, nastartování skomírající kapely, nebo vytáhnutí věčího objemu peněz z kapes svých fans. Nepamatuju se že by to kdy dopadlo nějak úžasně, momentálně mě napadá například Keeper o.t.S.K. III, což byla žalostně chudobná sbírka nepovedených písniček, která oběma dílům strážce z druhé poloviny osmdesátých let sotva mohla jít naproti. Nebo pokus o záchranu kapely Queensryche, svým Operation Mindcrime II, který zůstal stát napůl cesty za famózní jedničkou z 88 roku.
A teď i Jethro Tull, spíš teda Ian Anderson oznamuje, že na rok 2012 je připraveno vypuštění Thicka II. Předně řeknu, že album řadím do kategorie kapely a né sólo projektu jejich lídra, prostě mi tam patří a tím že navazuje na monument 40 let starý, spadá podle mě pod křídla J.T., i když nikdy nechybějící Martin Barre přítomen není a F. Ophale se snaží a jde mu to, pro mě to je další a poslední deska tullů. A jak teda dopadlo pokračování monumentu, myslím, že ze všech jmenovaných rozhodně nejlíp, nejdotaženějc a nejzajímavějc. Nesnaží se opakovat a jen vzpomínat, jde s novou dobou, ukrývá novou výzvu, svým vysoce kvalitním a transparentním zvukem boduje. Opět pracuje s originálním konceptem a v řadě neposlední, uzemní výbornými individuálními výkony a dokonalou stavbou i aranžérskými schopnostmi. Hlas lídra vysoko umlčí veškeré pochybnosti o jeho kvalitě a jeho modulace na různým místech alba, si nic nezadá s působivou minulostí.

Sedmnácti skladbový příděl vypadá mohutně, dobrou polovinu tvoří ovšem kratší spojovací skladbičky, přes které dokonale postupuje příběh Geralda Bostocka. Začátek mě přijde nesmělý a rozjezd je spíš pozvolnější, do doby než přijde úder v podobě mé nejoblíbenější věci, písničky Banker Bets, Banker Wins, dokonale zvládnuté dynamické pecky s parádní kytarovou melodií, šlapajícíma španělama, kvalitní rytmikou i vokálem, v jedné části hnaný přes efekt mašinkami z nebe. Jo a sóla, sóla na kytaru, flétnu i kouzelný hammond jsou úplně super. Po ní přijde něžnost v podobě Swing It Far a já si říkám, co by příznivci původního alba mohli chtít víc. Ophale zazáří v Adrift And Dumfounded, kde jak klasická kytara, tak elektrická staví na základech kapely ze sedmé dekády. Old School Song naplno vypustí témata původního dílu, zahráno s dokonalou lehkostí i obrovskou letitou nadstavbou, progres kapely duní doširoka a flétnový výstup nepostrádá exhibiční erupce. Wootton Bassett Town pochoduje s hymnickou složkou na ústech a impresionismus okamžiku vyznívá v začátku kratičké Power And Spirit. Dixieland Cosy Corner, rokec od podlahy Shunt And Shuffle (démonický Andersonovo hlasový vzezření), organická A Change Of Horses, nebo renesance v Confessional, všechny tyto písně se starají o velice široký záběr alba, který si neklade překážek a svou silou a potenciálem jde ve stopách svého mladičkého předka.

Geniální dílo, disponující obrovskou vnitřní energií, takovou, jakou známe od jeho autora.

Banker Bets, Banker Wins!!!!!!!!!