Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.04.2012

Vzpomínám si na jaro roku 1973, kdy k nám v normalizační potemnělosti byl dovezen albový výběr firmy Jugoton pod názvem Supergroup, který obsahoval různé zajímavé skladby známých jmen. Např. THE WHO zde měli See Me, Feel Me, JOHN MAYALL zase Took The Car, ERIC CLAPTON coververzi J. J. Calea – After Midnight, GOLDEN EARRING svoje Back Home, CURTIS MAYFIELD skladbu Sex Machine….
A také zde byla skladba Spill The Wine. Kapelu The War jsem sice tehdy neznal, ale jméno Eric Burdon ano a kromě toho mě přitahoval i zajímavý výtvarný obal alba – dvě spojené paže se vztyčenými prsty na světelném pozadí. Tenhle motiv se nedal přehlédnout.
Samotné album Eric Burdon Declares „War“ jsem ovšem získal až po dlouhých letech a tak o něm ztratím pár slov v zamyšlení…

THE VISION OF RASSAN
a) Dedication b) Roll On Kirk – krásný až mocný klavírní nástup s patřičným patosem a dozvukem. Tomu se ovšem říká prolog pro hudební projekt. Je z něho cítit z černošský soul a ryzí americká hudba každým coulem. Výtečně frázující Eric Burdon stojí u mikrofonu a sekundují mu sbory jeho spoluhráčů a občasné cinknutí rolniček, a tamburín a tahle píseň má úžasný vnitřní náboj, který graduje a zvolna se dobývá ze své skořápky na světlo. Melodie není výrazně vystavěna, ale rytmy se zde fantasticky prolínají u umožňuje se vzájemně zhušťovat a tak do bicích nástrojů, percussion, baskytary vstupuje foukací harmonika a saxofon. Všichni hrají naplno, nikdo se nešetří a nikdo nevyčnívá. Tohle má ten správný živočišný náboj a Burdon zpívá s velkým zaujetím a přibližuje se svým osobitým projevem černošské hudební formě přirozeně a stylově, aniž bychom museli zkoumat, kdo je Brit a kdo Afroameričan. Paráda na první pokus a rozstřel…..

TOBACCO ROAD
a) Tobacco Road b) I Have A Dream
c) Tobacco Road – tahle skladba je ve světě známá už jako rhythmandbluesový evergreen. Hrají ji Spooky Tooth, Nashville Teens… ale u nás v osmdesátých letech třeba i Blues Band Luboše Andršta se soul-bluesovým shouterem Peterem Lipou….
The War si ovšem poradili s touto skladbou jako s ryzím soulem s masivními funkovými rytmy. Burdon svým chraptivým a vroucným projevem se nešetří a zpívá nejen hrdlem, ale i srdcem a duší. Rytmické struktury jsou výtečně preparovány důraznými basy, hutnými bicími a sekanými přiznávkami hammondek za dlouhých tónů foukací harmoniky. Úžasný prostor pro improvizování a uvolnění všech emocí a stržení publika na svou stranu. Docela si dokážu představit, jak úžasnou energiií tahle party vládla na koncertech a jak si získávala publikum. Percussion táhnou skladbu jako nekonečné potrubí do nekonečných zákrut, nad nimiž jim ve tmě svítí přiznávky elektrické kytary a tlumené protahované tóny saxofonu. Burdon má v sobě stejnou porci energie v soulu jako Jagger v rock and rollu. Není sice ten správný sexuální symbol, ale zase neuhlazuje a zpívá pořád jako o život. V každém případě se zde výtečně pracuje s dynamickou a jemnými odstíny interpretace až do pozvolně utichajícího závěru, kdy se zase celý energetický nápřah začne postupně zesilovat a namazaná mašina pracuje jako pod pořádně zatopeným kotlem, kdy i hammondky v strašidelném tremolu dodávají další porci napětí pod polyrytmické struktury…

SPILL THE WINE – tahle skladba je evidentně hitem alba a pro Burdona příležitostí vstoupit do hitparádových žebříčků v USA. I když sice nevytěsnil mocnou konkurenci, už zde zůstal a upozornil na svoji novou hudební tvář… Varhanní intro začíná zvolna otevírá prostor pro výrazný hudební motiv. Dusající bicí a conga se prolínají se žraločími zuby, timbales a marimbou a varhany opisují dané předivo. Baskytara zde vévodí a je vysunutá do popředí, ale je zde i flétna, která zde zajímavým způsobem vstoupí do hry. Střednědobý santanovsky znějící rytmus se razí cestu korytem řeky jako vodní proud bez konce. Do napůl zpívaného a napůl deklamovaného textu zaznívají blíže neidentifikovatelné ženské hlasy a nečekané zvukové destrukce na flétnu, než se tenhle nástroj vrátí k podmanivému tónu. Myslím, že ani tanečnost téhle skladby není na škodu protože vedle podmanivého vrtění, je zde pořád co k poslouchání a není toho zrovna málo….

BLUES FOR MEMPHIS SLIM –
a) Birth b) Mother Earth c) Mr. Charlie
d) Danish Pastry e) Mother Earth – jestliže jsem The War nějak viditelně nedal do souvislosti s blues mělo to svůj vlastní smysl, tady se ovšem blues hlásí o svá práva. Je věnováno známé bluesové legendě Memphis Slimovi. Bluesová forma ovšem není striktně dodržována, i když ji celou dobu vnímáme a cítíme. Burdon se ovšem ukáže jako ryzí bílý bluesman a pod výraznou Dickersonovu baskytaru a Oskarovu foukací harmoniku se dokáže vklínit velmi přesvědčivě, stejně tak jako Jordanovy hammondky. Kytara v soulu nehraje zásadní roli jako v rocku a tak vnímáme její akordické proměny a nenápadné glosy, o to víc si ovšem můžeme vychutnat podmanivý Millerův tenorsaxofon. Spojit jazz s blues se zde děje ve velkém stylovém rozpětí a jen těžko n kdo může zůstat nezasažen, kdo alespoň trochu vnímá odér téhle pocitové hudby. Miller se učil o Cannonballa Adderleyho i u Johna Coltranea, ale jejich intelektualismus sem nepřenesl s nějakými akademismy, ale spíš jako výraz jazz-bluesové kontemplace. Nádherně vyvážené a rozevřené s patřičnou porcí emocí v použité instrumentaci. Oskar na foukací harmoniku je velmi přesvědčivý a po jeho mezihře je zde opět Eric Burdon, se Scottovou a Dickersonovou podporou. Nic ryze „britského“ nezůstalo v Burdonovi, jeho cítění zde je skutečně ryze americké a jsem uhranut jeho vokálním projevem v tom nejlepším slova smyslu…

YOU´RE NO STRANGER – mocný úder na gong otevírá poslední skladbu. Celé téma zní hodně psychedelicky a zvolna se přibližující zvuk svištícího gongu je téměř strašidelný. Jordan sedí za klaviaturou klavíru a sbory nám opět připomínají ve velmi citlivě vypreparované podobě americký soul tom nejlepším světle a slova smyslu, do kterého se dostává i Eric Burdon… je to ovšem taková třešinka na dort, která netrvá ani dvě minuty.

Tohle album má spoustu energie a vnitřní síly, přesto se mně zdá, že osud byl k němu nespravedlivý a že se na něho postupem let nějak pozapomnělo. Album vyšlo na CD v r. 1992 a myslím, že po dvaceti letech nebylo reedováno (nebo o tom alespoň nevím). Kdo umíte trochu číst v soulu, gospelu, funku a částečně i v blues, zkuste se po tomhle albu poohlédnout, poslouchat se dá i po těch letech se stejným zaujetím a já se k němu hlásím se vší vervou a uděluji mu pět hvězdiček!