Reakce na recenzi:

Libor - @ 19.07.2012

Jsou kapely a desky, které zůstávají nezaslouženě v pozadí, polozapomenuty a neprávem opomíjeny.
K jedněm z mnoha patří i kalifornské kvarteto Avant Garden ze Sacramenta. Od r. 1994 se Brian Gould (kytary), Flamp Sorvari (flétna, saxofon), Miles Gilster (basa) a Jason Kenney (bicí) snažili o syntézu rocku, jazu a psychedelie, vzhlížejíc ke svým vzorům King Crimson a Gong. Velmi zruční a šikovní mizikanti brzy dosáhli obdivuhodné virtuozity v ovládání svých nástrojů a excelentní sehranosti celé kapely. V roce 1999 připravili materiál pro své debutové album Maelstrom, které vyšlo celosvětově v roce 2001. K nahrávání si přizvali i několik hostů, jako např. Steva Roache na didgeridoo, nebo J.D. Gardemeyera, Jesse Winna a Chrise Dugana na percuse.

Album obsahuje pět dlouhých skladeb, od 7, až k 18 minutám a na celkové ploše 55 minut přináší nezkrotnou fusion bouři, pohybující se mezi nápaditostí ranných King Crimson a technické dokonalosti Dream Theater.

Deska začíná desetiminutovou Dragon Feed. Skladba má velmi razantní nástup, kde hlavní aktivitu přebírá saxofon. Virtuozita a souhra muzikantů je obdivuhodná. Kytarista si nehoví v nekonečných sólových onaniích, ale velmi účinně riffuje a zhutňuje celkový sound. Famózní jsou unisono hrané pasáže opravdu tvrdých kytar a saxofonu, které připomenou ranné Crimsony, nebo (a nebojím se toho srovnání) naše Flamengo na Kuřeti. Takhle tvrdý a agresivní prog-rock jsem již dlouho neslyšel.

Druhou skladbou je devítiminutová Archemedes Tub. Tvrdé kytarové riffy prostřídává velmi příjemná melodie příčné flétny, aby se posléze všechny nástroje spojily ve velmi hbitém, progresivním nářezu. Ve druhé části si na své přijde i skvěle šlapající basa Milese Gilstera, tentokrát komunikující s velmi expresivním saxofonem. Závěr je opět velmi řízným spojením všech nástrojů ve skutečném hudebním maelstromu. Přichází opakování chytlavé flétnové melodie a razantní konec.

Třetí Oceania má přes 12 minut a začíná jemnou flétnovou improvizací, ke které se přidává kytara a postupně i ostatní nástroje. Skladba je jemnější, než ostatní a je více zaměřena na sólové vyznění příčné flétny, která zde exceluje. Díky jejímu výraznému podílu na celkovém zvuku kapely bývají vzpomínáni i Jethro Tull, ale ty já zde necítím. Hudba Avant Garden je o hodně agresivnější. Ve druhé části se opět objevuje saxofon, který s flétnou střídá Flamp Sorvari a skladba se stává údernější a naléhavější. V této písni se také objevuje hostující didgeridoo a percuse.

Čtvrá Into The Maelstrom má téměř osum minut a přináší, na úvod, dialog basy a bicích, ke kerým se velmi důrazně přidává saxofon v rychlých vyhrávkách.
Celý úvod skladby je hodně improvizační, až po nástup flétny a celkové zklidnění zvuku. To ale trvá jen okamžik a znovu přichází až jazz-rocková bouře za účasti všech nástrojů. V této skladbě si krátké sólo střihne i kytarista Brian Gould. Improvizační fazónu si tato věc drží po celou dobu trvání, až k velmi rychlému a tvrdému konci.

Album uzavírá 18 minutový opus Path Of The Farwinds.
Začíná jemnými tóny flétny a postupným nástupem ostatních. Kromě flétny zde prim hraje velmi razantní a přesný bubeník Jason Kenney. Skladba přináší určité očekávání, které přichází vstupem saxofonu a výrazným přitvrzením celé kapely. Zaujme kvílivý dialog kytary a saxofonu, který se pouští k, až kakofonicky znějícím, výškám. Basa s bicími velmi důrazně, ale citlivě doprovází. Dlouhá kompozice velmi příjemně a rychle kvapí a vy se začínáte ptát, co že se to na téhle desce děje a dostáváte chuť na repete.

Po odeznění alba musí naskočit otázka, proč tato kapela není mezi prog-fusion-rockovými hvězdami. Je to absencí zpěvu ? Nechutí, nebo nemožností celosvětové propagace tvorby ? Zdánlivou komplikovaností hudby ? Teď je to už jedno. Kapela se po tomto debutovém albu rozpadla a další skvělou hudbou nás (prozatím ?) neobdařila. A mě se chce vykřiknout : hanba posluchači progresivního rocku, ketrý toto album ještě neslyšel. Protože to ale není můj styl, mnohem umírněněji dodávám : vyhledejte si a poslechněte. Nemusíte přijmout, ale POSLECHNĚTE ! Myslím, že to stojí za to.

Hodnocení je jednoznačné. Jak jsme ve škole říkávali : koule, šajba, nebo letí-padá-krouží. Prostě Pět.