Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 25.04.2012

Lakshminarayana Shankar (vystupuje zkráceně pod jménem L. Shankar, aby si asi neindičtí posluchači a čtenáři nezasukovali jazyk) je pro mě známé jméno až ze skupiny Shakti, kterou sestavil John McLaughlin ve druhé polovině sedmdesátých let. Měl jsem plnou hlavu houslí Jerryho Goodmana a Jeana-Luc Pontyho a najednou k nim přibylo další jméno. Hrál úplně jinak než oni – nejprve akusticky a později elektricky a bylo na něm při hře cítit jeho exotické kořeny, které mě podmaňovaly. Jinak vedl smyčec a jinak ohýbal tóny a přitom měl klasické vzdělání.
Jeden kamarád z klubu Franka Zappy mi ale jednou přinesl album, které jsem neznal a řekl, ať se s ním seznámím, že se určitě skamarádíme. Odhadl to dobře a s albem Touch Me There se kamarádíme dodnes. Jestli si mohu dovolit překládat poněkud dvojsmyslný název na poetické „Dotkni se mě tady“ anebo kompromisně eroticky „Vraž mi ho tam“ (jako Tubes), si nejsem dodnes jistý, ale protože jsem při poslechu jeho hudby naladěn do nějaké povznešenější polohy, uchýlím se asi k prvnímu překladu, i když člověk nikdy neví…..

DEAD GIRLS OF LONDON – začátek skladby působí poněkud překvapivě, jakoby do terénu vstoupila nějaká jižanská skupina, ale hlas zpěváka mě neomylně přesvědčuje, že zpívá mysteriózní ironik – maestro Frank Zappa a ostatně i další hudební postupy jsou vedeny v duchu jeho hudby. Zpívá zde ovšem ještě další Zappův chráněnec – Ike Willis – se svým pronikavým tenorem, ale také Vicky Blumenthal – zajímavá vokalistka. Zappa zde ovšem jenom zpívá. Kytarové party zde hraje Phil Palmer (stejně jako na mandolínu), ale to co posloucháme a zní jako sólo na elektrickou kytaru – to je famózní Lakshminarayana Shankar a hraje to na svoje dvojité elektrické housle. Úžasný tón, který je osobitým způsobem rozechvíván a rozvolňován v prostoru. Používá k tomu výborný snímač Barcus/Berry, který si v dané době oblíbila většina virtuozních houslistů, kteří amplifikovali zvuk svých houslí. Dave Marquee patří ke spolehlivým americkým sidemanům, ale máme tady slavného britského bubeníka Simona Philipse, jehož bubenické party jsou opravdu nepřeslechnutelné a jsou stejně suverénní ve fusion music jako v různých odnožích rocku. Myslím, že je to velmi zajímavý začátek jednoho kumštýřského opusu….

LITTLE STINKER – dravý rockový nástup v pravém slova smyslu. Philips hraje fantastické rytmické běhy a funkující baskytara Marqueeho mu výtečně sekunduje. Shankar zde vkládá famózní houslové party. Má krásně vedené tóny a jeho elektronické prepúarfování se děje nevkusem bez nějakých nadbytečných efektů. Cítím tady výtený poměr mezi elektrickým a akustickým pojetím. Philips řádí na oba svoje šlapáky jako Billy Cobham a rychlé běhy a attacky se vzájemně křižují jako blesky na noční obloze. I přes tuhle směsici hudebních nástupů zde cítím i prolínání s klasickou hudbou, třebaže to na první poslech být každému zřejmé nemusí…

TOUCH ME THERE – krásná skladba, kterou bychom mohli nazvat baladou. Indické houslové party se tady prolínají s pětistrunnými a čtyřstrunnými houslemi, ale i akustickými kytarami a elektrickým pianem. Ten poeticko-erotický hlas patří Jenny Lautrec. Má v sobě podmanivost a ženskou něhu, ale zdá se mi že byl nahrán nějak zatlumeně a v té směsi instrumentace se nějak ztrácí. Harmonická struktura skladby je opravdu zajímavá a kreativně podmanivá. Můžete se při skladbě zasnít, ale možná byste si ji mohli pustit třeba v intimních okamžicích, ale také třeba potmě navečer do sluchátek. Myslím, že ty vibrace z ní ucítíte.

NO MORE MR. NICE GIRL – je tady opět výrazná fusion music. Philips vede svoje bubenické party tím správným plnotučným způsobem a ostatní instrumentace se kolem něho míhá a tříští. O to víc překvapí, že se zde najednou úplně nečekaně objeví akordeon studiového virtuosa Jacka Emblowa a vloží sem prvky hudby, blížící se někam ke keltským kořenům. Nenechte se mást. Žádný folklór nás neočekává. Klavírní party Jamese Lascellese posouvají tuhle hudbu k úplně odlišným principům. Poté přesedne k hammondkám, ale Emblow proniká do téhle fúze a rytmické principy nenechají skladbu v poklidu. Shankarovy housle zde nehrají hlavní prim a jsou spíš v roli pozorovatele. Za každou cenu nemusejí hrát pořad prim. Zato rytmika je zde pořádně vypilovaná. Philips hraje dravě, ale technicky přesně a podávají si ten rytmický míč s baskytarovými party Marqueeho ve velmi podmanivých polohách. Shankar vstupuje do tématu nepopsatelnými houslovými nájezdy, kdy vede smyčec s vysokých poloh do nízkých, jako předobraz dalšího tématu. Tady ovšem přejímá iniciativu a jeho houslové party se mistrovsky doplňují s klávesovým parkem Lascellese. Úžasná porce muzikantského dezertu, který lze ochutnávat s velkým zaujetím….

LOVE GONE AWAY – klavírní party mají jazzový timbr. Houslové téma má protažený tón a dokáže navodit řadu vnitřních vibrací k emotivní erupci. Přesto se zde hraje dynamicky uměřeně. Můžeme si vychutnat jednotlivé nástroje, které jsou přítomny, ale nepřebíjejí se navzájem. Téma je podle názvu posmutnělé a tak vyjadřovat svoje pocity hudebním jazykem se děje odpovídajícím způsobem. Příjemná akcentace a také zvonivé tóny akustické kytary Phila Palmera nejsou k přeslechnutí. Dostávají svoji příležitost zvonivými miniaturami v závěru dokreslit celou skladbu…

DARLENE – nádherné prolínání nástrojové instrumentace. Kupodivu zde dostávají prostor hlavně akustické kytary, jimž zajímavé rytmické party neubližují. Je zde ovšem Shankar a ten zde hraje famózní houslové party. Nejsem teoretik houslové hry, ale co se tady odehrává je zcela nepopsatelné. Technicky poměrně obtížná struktura houslového tématu sjíždí a vyjíždí v harmoniích v úžasných opakujících se unionech, která berou dech. Muzikantsky jedna z nejobtížnějších a nenapodobitelných skladeb.

WINDY MORNING – tady se do tématu hodně vkládá indická hudba. Má zvláštní podmanivost. Můžete při ní ale prožívat nirvánu, anebo vás bude „tahat za uši“. Já patřím k té první kategorii posluchačů a tak bych řekl, že ve mně vyvolává velmi příjemné uvolňující pocity. Tónové překrývání je zde ale hodně úporné a když se houslové party odmlčí, můžeme si vychutnat tu pravou americkou fusion s elektrickým pianem, které má zvláštní phaserový dozvuk. Shankar zde hraje na svoje dvojité housle. Když budu trochu přehánět, mohu napsat, že tóny a sound, které přinášejí jsou symfonický orchestr k komorním balení

KNEE-DEEP IN HEATERS – kytarový úvod nám nabízí závěrečnou skladbu. Je zpívaná Vicky Blumethal za doprovodu Shankara, který se na albu připojuje i svým zvláštním hlasem. Ne nezbláznil jsem se, ale tuhle skladbu si dovolím nazvat reggae (!) Třebaže to nejsou Black Uhuru ani Bob Marley….. Shankar dokresluje svými houslovými party atmosféru písně. Prolínání žánrových schémat je těžko pojmenovatelné. Shankar má hodně nosový hlas, možná zní podle našeho zjednodušeného nazírání „nemužně“, ale na druhé straně se zde podařilo vytvořit zvláštní odnož world music, což byl v dané době dost nadčasový pojem. Elektrické housle se pohybuje ve středních a spíš hlubších polohách, takže mohou chvílemi připomínat elektrické violoncello, ale není tomu tak. Reggae v pozadí stále vnímám, ale to koření, které ho dochucuje přichází z orientu.

Album Touch Me There mě zaujalo nejen svou hudbou, ale i svým výtvarným konceptem (trochu ve stylu českého výtvarníka zajímavých obalu Karla Halouna). Nejsem si jistý, kolik lidí bude dnes tohle album znát. Asi je budou kvůli Zappovi mít ve svých gigantických sbírkách jeho hudební produkce především zappisté, ale nevylučuji, že by se mohlo objevit ve sbírce nějakého staršího progrockera, který má vztah k fusion music.
Za komplexní sound, vynikající instrumentální výkony, za odvážné pokusy kloubit hudební styly, za virtuozní hudební podíl a celkový sound zcela jednoznačně – pět hvězdiček!