Reakce na recenzi:

33Speedy - @ 16.12.2012

Na tuhle kapelu jsem narazil tady při recenzi 43 Minuten. Když jsem se na kapelu Os Mundi ptal všech tátových kamarádů, zapřísáhlých undregroundových posluchačů, tak si všichni mysleli, že se na ně chystám s bratry Osmondovými. Nu, měli jsme je za humny, ale nikdo je tu asi nezná, což je podle mě hrozná smůla. Dá se to teda těžko sehnat, ale 43 Minuten jsem si poslechl a musím říct, že jsem si ho opravdu zamiloval. Je to skvělej originální rock, rozhodně bych ho doporučil všem čtenářům. Ale teď už zpátky k Latinské mši.

Po osobním úspěchu druhého alba jsem si řekl, že to první musí taky za něco stát. No na první poslech jsem mu nevěnoval moc pozornost, ani jsem ho nerozposlouchal, začátek se mi zdál prostě moc experimentální.. Ale asi po měsíci jsem se k němu vrátil. A to už jsem ho doposlouchal. A jak jsem ho doposlouchal, tak jsem si ho pustil znova, a znova, a znova. Protože jsem objevil asi nejlepší album, který se mi dostalo pod pracku za poslední řekněme rok.

Samotný nápad na album mi už připadá fenomenální. Pašijových her tu máme spousty(když říkám spousty, tak myslím ty 2, který znám - Jethro Tull a Plastiky, ale bude jich víc..), ale tohle je trošku něco jinýho. Jsou to v podstatě autentický mešní zpěvy, který slýchám v kostele, ale v úžasným prostředí kytary a kláves, do kterejch mi teď sedí daleko víc než do toho kostela.

Tak tedy samotný text je opravdu latinsky a je převzatý ze mše. Hudba je ale fakt skvělá. První, co mi přišlo při hledání nějakýho přirovnání na mysl, byli Emerson, Lake a Palmer, ale to je hodně jednoduchý přirovnání. Možná bych přidal špetku Jefferson Airplane, ale ty klávesy sedí spíš na Doors. Zkrátka, je to originální, nedá se to jen tak srovnat, a zároveň to sedí do doby.

A co už se týká samotných písní, první stopa Overture je právě ta, co má na svědomí mojí nechuť k doposlouchání alba. Ale teď když nad tím přemýšlím, tak to byla začátečnická chyba. Je to asi něco jako první minuta v Close to the edge. No prostě takovýhle začátky jsou těžký.. takže se nenechte odradit jako já. První zpívaná píseň Kyrie je absolutně monumentální. Zní to jako znesvěcení veškerých úkladů círve, ale zní to monumentálně. Stopa navazuje na úžasou předehru, která mi napoprvý vzala dech, a rozjíždí opravdu neporovnatelný vokální koncert. Píseň Gloria už zavání bigbítem, je taková svižnější a líbivější. Je zakončená souhrou bicích, na které se podle mě účastní všichni členové skupiny. Po tom rytmu, který bicí navodí se rozjede parádní riff, který jsem si taky zamiloval. Ten uvede píseň Credo, která už se zase vrací do kolejí alternativy. Skladba Credo II je, jak už název napovídá, stylově dost podobná přechozí stopě, obsahuje i repetici z Creda I. Píseň půlí úžasná mezihra se zmíněnými Morrisonovskými klávesami. Ve stopě Sanktus, se už tak nějak chtějí spoluhráči vyřádit. Pořád má krásnou vedoucí melodii, ale v některých částech to zní spíš jako improvizace a sólování všech účastníků najednou. Asi v půli skladby se totiž hudba vytrácí a zbytek skladby nám uvádí vyčerpání a zakončení alba takovou kakofonií bicích a flétny a kytary a kdoví čeho ještě. A konečně poslední stopa Agnus Dei. Ta začíná dost řekl bych existencialisticky, což odpovídá předchozí stopě, a opakuje se v takové dosti smutné repetici Kyrie. Nicméně poslední skladba nás nenechá na holičkách a rozloučí se s námi posledním ale vydařeným tématem, které postupně odplouvá do dálky.

5 Hvězd jsem dal jenom několika elpíčkům, ale tohle si je určitě zaslouží. Když si vzpomenu na ty podzimní večery, kdy jsem se procházel v lese, listí mi poletovalo kolem hlavy a proplouvalo mezi posledními paprsky světla, s touhle parádou v uších, tak ani jinak nemůžu.