Reakce na recenzi:

Snake - @ 13.03.2018

CD Fonit Cetra - CDM 2029 /1989/

Italská art rocková skupina Gli Alluminogeni pochází z Turína a její historie sahá až někam do roku 1966, jenomže z původně pětičlenného obsazení a jména Green Grapes nezůstal během následujících let kámen na kameni. V roce 1970 se převtělila v klasické trio (kajtra, klábosnice, buben) a ovlivněná vzedmutou progressive rockovou tsunami natočila jediné studiové album. Ovšem rozpadla se dřív, než stačilo pořádně vyjít.

Koncepční album "Scolopendra" vyšlo v roce 1972 a sestava v obsazení organ, kytara a buben napovídá, že by to mohlo být něco ve stylu The Nice. Ale popravdě řečeno, kromě několika letmých kontaktů s klasickou hudbou tady vliv výše uvedených velikánů necítím. Ta muzika je svojská a typicky italská. Baroko křísnuté "sixtýs popem", zabalené v art rockovém aranžmá. V porovnání s vrstevníky Le Orme, Formula 3, nebo Dik Dik to hraje trochu archaicky, ale já osobně sound s dominantním Hammond organem rád...

Úvodní La natura e l'universo je víceméně klávesovou exhibicí a zpěvu v ní moc není, ovšem hned následující Scolopendra jako kdyby vypadla odněkud z šedesátých let. Zpěv v italštině je prohnanej efektem "telefoního sluchátka" a melodramatický refrén s podmazem smyčců k sežrání. Prostě barokní pop po italsku a z naprosto stejného soudku je aj čtvrtá La stella di Atades. Náplň první strany původního elpíčka doplňuje ještě sotva tři minuty dlouhá, chytlavá a studiovými efekty obzvláštněná Che fumo c'è.

Vlastně kromě úvodní skladby je celá první strana desky složená z kratších, melodických a v dobrém slova smyslu komerčních písniček. Strana druhá obsahuje ambicióznější kousky a takovým pomyslným vrcholem alba je pro mě skladba Thrilling. Členitá, pompézní, s monumentálním zvukem varhan a "sabbathovsky" tvrdou kytarou. Skvělá práce, která mě vždy a naprosto spolehlivě pošle do kolen... Instrumentálka Cosmo je hammonďáckou tvrďárnou se základem v pořádně zrychleném blues a je to také jediná skladba, ze které čuchám Emersona. Poslední skladbou na desce je sedm minut dlouhá Pianeta. Její úvod je psychedelicky rozhrkaný, s trochou toho kávesového kvílení, ale celkem rychle si to sedne a graduje do parádního finále, tvořeného varhanní fugou, skřípající kytarou a těžkotonážními bubny.

Je to výborná deska a sám nevím, proč jsem se jí tak dlouho vyhejbal. Jestli jsem měl pocit, že mi to při zkušebních nástřelech neleze do uší tak, jak bych od Italů očekával, nebo mi překážel ten hmyzák na obalu - nejspíš od každého trochu. Teď jsem šťastnej, že ji mám.

Původní asfalt je prakticky nedostupnej a jeho ceny (na discogs) šplhají do závratných výšek. Mě se povedlo koupit vůbec první vydání na CD, Fonit Centra z roku 1989. Bylo to z druhé ruky a tak jsem měl trošku obavy, ale je v bezvadném stavu. Čtyřstránkovej booklet z tvrdého papíru obsahuje předmluvu (v italštině), sestavu, fotografii skupiny a tracklist. Samotný kotouček má zlatavou barvu a hraje náramně.