Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.05.2012

Hráč na foukací harmoniku a zpěvák Paul Butterfield – známá postava amerického, speciálně chicagského blues – vykazoval od poloviny šedesátých let řadu hudebních aktivit, což dokumentuje množství alb, na kterých vystupoval – ale i těch, které jsou zaštítěny jeho jménem. Kapely, které zakládal, se z nejrůznějších důvodů rozpadaly a na jejich troskách vznikaly nové.
Skupina Paul Butterfield´s Better Days se v USA objevila v první polovině sedmdesátých let a v r. 1972 jim vychází první album. Do mé sbírky se dostalo album následující, které jsem dostal darem, aniž bych o něm cokoliv věděl. Jméno protagonisty však bylo natolik renomované, že to povzbudilo můj zájem – a tak It All Comes Back – mám před sebou, stejně jako plánovanou recenzi….
Když, jsem se podíval na obsazení Butterfieldovy nové hudební formace, konstatoval jsem, že znám pouze jména hostů – Bobby Charles spolupracoval v raných začátcích se skupinou Band, Bobbye Hall je jméno hráče na percussion, který se mj. objevil i u Rolling Stones a Maria Muldaur, byla zpěvačka, která na počátku sedmdesátých let prorazila v USA v ve folku a blues a zapamatoval jsem si ji kvůli jejímu rumunskému původu – z toho vyplývá, že i jméno Geoff Muldaur (hráč na flétnu, saxofony a trubku s ní bude do rodiny). Ostatní jména (členů kapely) pro mě zůstávají víceméně utajena….

TOO MANY DRIVERS – jak jinak, než intrem na foukací harmoniku musí začít album Paula Butterfielda…. A vzápětí za ním už šlape celá kapela. Doprovod představuje slušně sehraný tým hráčů, kde prozatím Buttefield hraje „první housle“ a ostatní instrumentace to respektuje a nikdo zde nápadně nevyčnívá. Butterfield vedle opravdu výtečnou hru na foukací harmoniku i velmi dobře zpívá. Pro blues je jeho interpretace opravdu dobrým přínosem, protože nejenom výtečně frázuje, ale má i správný feeling a potřebnou dravost a tak je to od začátku až do konce, třebaže v závěru hraje kapela bez nějakého nápadnějšího vybočení….

IT´S GETTING HARDER TO SURVIVE – úvod další skladby se posouvá ovšem až někam k soulu. Interpretace Bobbyho Charlese má v sobě snad ještě větší porci dravosti a živočišné syrovosti, než samotný Butterfield. Tohle je tradiční americký sytý projev. Na druh straně chápu, že může být pro řadového posluchače víceméně anonymní, protože podobně zní i další zpěváci, kteří se pohybují v soulu. Skladba se osvobozuje od tradiční bluesové formy a máme tu dechovou sekci, která se správně zařezává do aranžmá. Kytarista Amos Garrett se přihlásí krátkým, ale pořádně zaostřeným sólem, které vás nenechá na pochybách, že zde hraje výtečný hráč. Maria Muldaur se připojuje k Charlesovi a dotvářejí tak oba zajímavé spojení – při kterém se ovšem i v sólových vstupech nijak nezastiňují.

IF YOU LIVE – další skladba se posouvá zase o kus dál a řekl bych, že máme co dělat s přetransformovaným gospel songem. Naléhavost interpretace je hluboká a instrumentální doprovod je najednou velmi stručný a úsporný, aby více vynikla interpretace. Klouzavé a krátce kvílivé kytarové tóny spíše mňoukají a bicí Christophera Parkera a baskytara Billyho Riche spíš mlží. Přiliš krátké a nedostatečně rozvinuté…. Ale i tohle mohl být záměr…

WIN OR LOSE – v další skladbě se k blues zase vracíme. Ale instrumentace a aranžmá do skladby vnášejí další prvky a tak hovořit o jednoznačné bluesové variantě není přesné. Butterfield samozřejmě před mikrofonem a famózně kouzlí se svými harmonikovými tóny. Parker a Rich sem vnášejí jiný nerockový rytmický princip a volně variují mezi funkem a jazzem, ale zase se vracejí k rocku. Ronnie Barron střídá elektrckiké piano a už předtím ho mixuje s clavinetem. Skladba je rytmicky velmi preferovaná a nějakou harmonickou bohatost zde neočekávejte – jsme na půdě plné nevybouřených emocí, v tom nejlepším slova smyslu…

SMALL TOWN TALK – kytarové intro nezastřeným rejstříkem s mírným vibrátem nabízí kytarista Garrett se zvláštním proměnlivým soundem v baladě, která je příjemně hladivá. Harmonika, clavinet, saxofon, kytara a rytmika jaksi lehce bublají, jakoby člověk šlapal po horkém asfaltu…. Interpretace je ovšem velmi vroucná a přesvědčivá. V mezihře se více vyprofiluje harmonika s doprovodem klouzajících krátkých kytarových tónů a všechno se spojuje se zvláštním klapotem. Není to reggae, ani rock, ani blues, ani jazz – ale možná se idea skladby lehce otírá o všechny jmenované žánry v výraznou lehkostí a podmanivostí s příjemnými náladami…. Skladba má nekonečný fade-out, asi aby posílala své vyznění.

TAKE YOUR PLEASURE WHERE YOU FIND IT – výrazný clavinet Ronneho Barrona a k tomu funkově pojednané rytmické téma. Dobře mají hudebníci našlápnuto. Pěvecké podíly Butterfielda, Charlese a Muldaurové jsou ve výtečném poměru. Doplňují se ve sborech, ale oddělují se i v sólových vstupech. Příliv funkového pojetí je zcela evidentní. Kytara Garretta mi připomíná famózního Ry Coodera. Dobře vystavěná skladba, ale na druhé straně by podobným způsobem mohli pracovat třeba i takoví Little Feat nebo Doobie Brothers. Nevadí mi to. Tento typ skladby sem přináší nový svěží vítr, který mě příjemně ovívá, oblažuje, ale i nabuzuje. Rich, Parker a Barron ve skladbě drží hlavní napětí a umějí to více než dobře….

POOR BOY – klouzavé kytarové tóny nás vracejí v ryzí bluesové formě. Kytara klouže, harmonika naříká, hlas se ohýbá a sténá a vyjadřuje svoje vnitřní emocionální pnutí. Kdo blues cítí, docení, že se zde interpretace velmi zdařile potkává s vnitřní přesvědčivostí a obojí se nádherně spojuje v uzavřený kruh. Není zde třeba žádných harmonií a melodií, ale pohrávání si s drobnými detaily a s tónovými vibracemi. Muddy Waters, Robert Johnson a Howlin Wolf by byli určitě přesvědčivější, ale i tak zde máme co do činění se zajímavým materiálem, ze kterého vařili pod vlivem jiného receptu takoví Led Zeppelin nebo i Chicken Shack….

LOUISIANA FLOOD – kytarový mlýnek a rytmická struktura nabízejí hudbu, která se přibližuje ke cajunu a která se hraje někde kolem mississippské delty a přilehlých destinacích kolem New Orleansu. Bobbye Hall zde dusá na conga a společně s bubeníkem Parkerem zde vytvářejí správné rytmické podhoubí. Bobby Charles s jeho vypilovaným projevem je výtečný (trochu mi připomíná Slye – z Family Stone) – výtečný interpretační projev. Doprovod se soustředí na sekaný akcentovaný rytmus celé instrumentace, který žene skladbu k osobité tanečnosti, ale Charles je opravdu jedinečný. Výtečný příspěvek.

IT ALL COMES BACK – jsme v závěru. Butterfield napůl zpívá a napůl deklamuje a mírně mu k tomu asistuje elektrické piano Barrona. Ne tohle není tango. Ale rytmická struktura s akcentem může vyvolávat podobné asociace. Nástroje spíše mlží, než by výrazně vstupovaly do tématu, ale tím jenom posilují jistý typ napětí, které pravděpodobně nebude explodovat, ale jenom nás dráždit. Takový typ hudby v Británii, ale ani v kontinentálně Evropě bychom asi nevymysleli. Tohle je záležitost amerického folklóru, ve kterém se zobrazují nejrůznější aspirace. Kolektivní zpěv mírně graduje, ale jinak jsme pořád ve stejných mírně zrychlených proporcích. Opakující se schéma je sice podmanivé, ale stále téměř stejné a asi jenom zdůrazňuje základní myšlenku a tím je skladba uvedena i do závěru…
Popravdě řečeno, Butterfield Blues Band pro mě přinášel více podmanivějších a přesvědčivějších okamžiků a tak ne zcela jednoznačně a rozhodně, mírně váhám, jaké zaujmout stanovisku. Nemáme tu co dělat s absolutním blues, ale s řadou různých ingrediencí. Myslím, že Paul Butterfield zanechal na jiných albech hlubší otisk a třebaže hráčská potence kapely je skvělá, včetně výtečných zpěvů, v nápaditosti se mě ale pozdává, že zejí tu a tam díry, kterými fouká….. Maria Muldaur zde mohla dostat více prostoru pro svůj zajímavý hlasový projev, který mohl být pro album důležitým přínosem.
Mezi čtyřmi a třemi hvězdičkami, nakonec udělím tři. Ale v každém případě se nejedná o nějaký pokleslý opus, je zde co poslouchat a vnímat.