Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 04.03.2016

Když jsem procházel zdejší recenze na alba Pink Floyd, s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem svého času na tento skvost skvostů, úplně zapomněl. Byl jsem naprosto přesvědčen, že jsem recenzi na WYWH zkrátka napsal - ale bohužel už na to asi nedošlo. Jedná se o kardinální omyl, který je nutno napravit. Třeba mě těch 40 minut tónů britské hudební aristokracie vezme na milost...

Úvod Shine on You Crazy Diamond - part 1 - lze to vůbec popsat, když se to musí hluboce prožít vteřinu od vteřiny? Táhlý, neslyšitelný klávesový tón pomalu vystupuje vzhůru a přidává se Gilmourovo kytarové předivo, které je tou nejnádhernější ukázkou křehkého emocionálního dopadu jeho nástroje. Pak ale nastává zásadní zlom - čtyři tóny jeho kytary, jejichž melancholický dopad už napsal historii - celá skladba se od něj v podstatě odvíjí a opírá u tu strukturu. Přidává se Wright s varhanami a Waters sází hutné basové tóny. Gilmour ždíme kytarová sóla a jeho čtyřtónový motiv slyšíme stále v pozadí jako memento... Pak se dostává ke slovu Wright a jeho klávesová vsuvka, kde by se slzy daly ždímat. Dosud nezazněl žádný hlas, ale jako by se na nás valily tisíce slov zármutku a beznaděje. Pak konečně nastupuje Watersův hlas, doplněný záhy Gilmourem, a deklamují notoricky známý text, odkazující na nešťastného prvního frontmana kapely Syda Barretta (který se během natáčení neplánovaně ocitl ve studiu). Celý ten kolos dostává rockovou hmotu a pak přechází další veledílo - famózně vystavěné a vygradované saxofonové sólo Dicka Parryho, což je pro mě niterný a nepřenosný zážitek, nirvána, v pozadí s jemnými kytarovými tóny. Celá skladba tímto momentem končí, klávesová stěna se zatlumuje, utichá... mašinérie plynule přechází do další skladby. Znepokojivé elektronické vstupy odlištěného kabaretu zloby a vzteku, to nemůže být z jiné dílny než génia Rogera Waterse, jeho rukopis je tady skutečně jasný a už upomíná pozdější práce na Animals nebo Zdi... Welcome to the Machine. Slova se pak ujímají rozkymácené klávesy, které Waters přebíjí naléhavým, naštvaným projevem o bezmoci existence v mašinérii, nadiktované nám shora. Krásnou kytarovou vsuvku si střihne David Gilmour, pak se do ní ústrojně zapojí znovu klávesy a syntetické vstupy Ricka Wrighta. Geniální záležitost, kde se cítíte jako uvězněni mezi čtyřmi stěnami a nikdo vám nepomůže ven. Have a Cigar je na poměry Pink Floyd hodně neobvyklá záležitost, kde se naprosto suverénně za mikrofon postavil hippie zpěvák Roy Harper a nezaváhal. Celý tenhle hutný zářez rozjede Watersův basový riff, na který se parádně napojuje drsná a syrová Gilmourova kytara, plivající jedovatá sóla, a hutné Wrightovy klávesové tahy štětcem. Je to plnotučná rocková, ba až hardrocková skladba, která se nijak neztrácí vedle takové Money, ba osobně ji snad mám ještě raději než její profláklou sestřenici z DSOTM... Když vás dokonale vtáhne do děje a vcucne, stejně nečekaně a rychle skončí dohráním na pozadí, aby dala prostor melancholické titulní nádheře. Gilmourova akustika se rozjíždí velmi jemně a decentně, vrstvení krásných kytarových motivů a krásně využito, Waters tady prezentuje text, který je geniálním podáním o pomíjivosti geniálním nostalgickým dílem sám o sobě. Jednoduše řešená melancholická skladba, která zlidověla tak, že ji uslyšíte od diskoték a barů až po plesy a společenské akce. Neuvěřitelné, opravdu křišťálově krásná a čistá Gilmourova práce, celé se to tlumí a nezadržitelně míří do fade-outu... Pole ale už ovládnou studené Wrightovy klávesy a syntezátorové zvuky, které nás rázem z tepla a světla vrhnou do nejhlubší propasti - to je začátek Shine On You Crazy Diamond - part 2. Fantastickým motivem se přidává Watersova basa ruku v ruce s Gilmourovou kytarou a melancholickými snovými Wrightovými výjezdy a přejezdy - dohromady to má neuvěřitelnou sílu a drtivý dopad na nebohého posluchače...nebo spíš oběť? I když slyšíme, že jde o verzi prvního dílu, nálada je víc znepokojivá, chladná, odlidštěná a kapela tomu dává i dravější rockový odpich.
Teprve relativně pozdě přichází návrat k melodickému motivu prvního dílu a přichází i studený Waters, který se tady opět skvěle vokálně doplňuje s Gilmourem. Pak se dostane ke slovu Gilmourova nervní hra, nálada se znovu mění, přichází basové hromobití Waterse a do toho skutečně úchylné klávesy - když to ale pozorně posloucháte, každý milimetr má svůj význam. Závěr pak patří Wrightově klávesové tryzně, pomalu se sunoucí do závěru, která částečně cituje z první části, ale obstarává neveselý závěr k neveselé, rozervané, drsné skladbě, ale i k tomuto hudebnímu veledílu. Snad žádné rockové album jsem neslyšel tolikrát, a stejně bych nikdy nevyřadil ani sekundu.

Pamatuju si dodnes i na okamžik, kdy jsem si tuhle desku (společně Dark Side of the Moon a Animals) v roce 2000 koupil a tvořily tehdy jediné ostrovy v metalovém oceánu okolo. WYWH jsem ale slyšel jako první a ten zážitek nejde snad ani popsat, byl jsem totálně ponořen už od prvních tónů. Nástup úvodní skladby dodnes považuji za největší v dějinách rockové hudby. Pro mě nejlepší deska Pink Floyd, bez debaty.