Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 27.07.2016

Ačkoli v roce 2001 už byli SOAD relativně pojem (jako předkapela Slayer v r. 1998 mě ještě nijak neoslovili), dost dlouho mi trvalo, než jsem k tomuto žhavému dynamitu dopracoval. Dnes jsem více než rád, že je součástí mé hudební sbírky, i když jinak nějakým fanatickým fandou této formace nejsem.

Tady nečekejte na úvod žádná slitování, vyjukaný soubor písní a tanců, ale místo toho ránu rovnou do hlavy v podobě Prison Song - hardcorově drtivě sekané kytarové rychlopalby a běhy, ze kterých jsem dodnes mišuge, všudypřítomný hukot, řev a jekot Serje Tankiana (ten chlap taky není úplně normální...) a je to. I v tom všem je to prostor pro melodickou vsuvku, různé mluvené vsuvky a brejky. Děs! Needles - šílený sonický rachot kytar a bicí sešívačky Johna Dolmayana vám rozhodně bolavé rány nezahojí, spíše vás ještě dodělají, tohle je totiž další stylově neohraničené šílené K.O. s ještě šílenějším maniakem Tankianem za mikrofonem. Celé se to přelije se vší energií a agresí do Deer Dance - samply a brejky jak z rapu, podobě frázující hlas, střídající se jen tak samozřejmě s nejtěžší kovovou mašinérií. Přesto to má na vteřinu sečtený řád a Tankianovy šílené hlasové tance tím proplouvají neskutečně suverénně od melodií po burácivý pravěký řev. Jet Pilot je dvouminutová apokalyptická srážka ingrediencí SOAD s grindcorem. Nic dalšího netřeba dodávat, hupsněte si do té míchačky i sami... X má stejnou délku, ale přesto je zaměřena výsostně melodicky, jako by se pro změnu pánové poohlíželi po inspiraci někde u nu-metalu nebo i alternativního rocku. Tankian je ale stejně zběsilý, jako vždy - to snad ani popsat nejde. Chop Suey! - příchod bleskově sekaných kytar a parádní melodické zapojení ostatních nátrojů, a to včetně hlasu mr. Tankiana, který je vskutku samostatným nástrojem se vším všudy. Atmosférické refrény jsou už dnes klasikou. Bounce vás na ani ne dvou minutách nemůže nic jiného, než pořádně naložit na zadek svou sekanou lavinou kytar a bicích. Přesto se sem opět daří začlenit Tankianovy hlasové šílenosti a taky krásný melodický nápad na závěr. Forest - hlasové melodie vs kytarová nekompromisnost a krásně melodicky vyklenutý refrén, dodnes ochotně hulákaný fandy na koncertech. Čtyři minuty už jsou na SOAD vskutku hodně a tam už se dá vybrousit a vyhladit leccos. Krásný kousek. ATWA je krásně na čistých tónech postaveným melodickým démantem - na albu spíš výjimka, vládne cit, melancholie a melodie, i když si aspoň na chvíle Tankian a spol. neodpustí zaburácet, drtí tu sólo Malakiana. Science - drsný sampling, a geniálně zacyklené riffy, přebírající štafetu po drtivých Dolmayanových kanonádách. Opět vše matematicky seřízeno. Je tu krásná orientálně laděná mezihra, kde se původ členů SOAD nezapře. Shimmy - bicí úvod přejde do drsných, opět hardcorem, ale i grindcorem líznutých riffů, refrén je skutečně ďábelským dílem, kde Tankian vše do základů zničí. Toxicity je už po létech klasikou z největších - vybrnkávaný hladivý úvod ve stylu nu-metalu, drsné sabatovské riffy, od počátku geniálně vystavěný průběh a dávkování emocí a napětí, dohromady to má účinek odjištěného ručního granátu. Dokonalé spojení jemnosti a drtících refrénů, Tankian štká, vrčí, řve a ječí a pokud jste zaváhali, za chvíli už budete stát skutečně opodál. Psycho - na počátku neobvykle rozsáhlý prostor pro čtyřstrunné hřmení Shava Odadjiana, pak už všechno kolem zapálí jedovaté kytarové návaly. Z toho nám ale vypluje skvostná, opět orientem nepochybně prodchnutá melodie, kterou jsem nedostal z hlavy ještě další den, znějí akustiky, opět do absolutna propojení všech zásadních hudebních složek SOAD. Krásná věc, kterou bych po úvodu ani nečekal. Závěr v podobě Aerials je také jeden z vrcholných...kouzelné šamanské brnkání kytary a basy, gradace do temných, opět až sabatovských litanií, a pochopitelně s geniálním Tankianovým pěveckým výkonem, který tady procítí doslova každý milimetr. Zcela strhující, monumentální, závěr, pak skvělý folkový dovětek - vůbec melodický závěr desky jako by vytvářel protipól k drtivému úvodu. Ačkoli nejsem fanouškem tohoto stylu, tohle dílo mě mimořádně oslovilo a dodnes se pravidelně točí na čestném místě.

Za kovaných pět. To, co zde skvadra arménského původu předvedla, je zničující i po těch 15 letech. Tady člověk neví, co má vlastně dělat - přiblble se usmívat, hrozit pěstí nebo jít všechno hned srovnat se zemí. Ultrakanonáda.