Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.07.2012

Jméno Barry Goldberg dnes už budou znát víceméně jenom pamětníci, anebo zarytí bluesoví vyznavači, kteří pátrají v tom širokém proudu amerického blues a seznamují se postupně s dalšími a dalšími jmény, která více či méně poznamenala svou přítomností a´t už ve skladatelské, instrumentální anebo zpívané podobě tenhle podmanivý hudební žánr.
Album Two Jews Blues With Mike Bloomfield jsem dostal před mnoha lety od kohosi k narozeninám. Nebyl to cílený dárek, ale po někom zbyla nějaká CD a tak bylo rozhodnuto, že na mě vybyde tento kousek. Nikdy jsem ho předtím neslyšel, ale jméno, a konečně i další jména, která album zašťiťovala byla pro mě známkou kvality a tak jsem čekal, celkem logicky i kvalitu na tomhle albu…

YOU´RE STILL MY BABY – úvod je tradiční forma rhythm and blues, které zdatně vypomáhá sbor zpívajících ženských zástupkyň, které sem vnášejí porci černošského soulu. Za hammondkami sedí Barry Goldberg, stejně jako za playbackovaným klavírem. Na kytaru hraje Eddie Hinton (jehož jméno jsem neznal), je zde však přítomen víceméně na dokreslování tématu. Hlavní podíl zde má Goldberg a zpívající dámy. Na bicí hraje Eddie Hoh, který se objevuje na Supersession (1968) a dobře souzní s baskytarou Davida Hooda. Nic mimořádně překvapivého, ale v každém případě stylového…..

THAT´S ALRIGHT MAMA – tak tohle je klasika, kterou zpíval třeba Elvis Presley, John Lennon a mnoho dalších…. Tahle forma je samozřejmě zpomalená a ryze bluesová. Sound prořízne z levého kanálu výrazně přiostřená elektrická kytara Mike Bloomfielda, která koření skladbu svou rázností, ale záhy se odmlčí a mmáme tu správně frázující dechovou sekci s rytmikou, ale ani ne po třech minutách je konec….

MAXWELL STREET SHUFFLE – více šlape tohle boogie. Ve stylu Canned Heat! Správně nažhavená baskytara a pulsující bicí s přemírou činelové práce. Goldberg sice není na hammondky Al Kooper nebo Billy Preston, ale své role se zhostí velmi slušně a jeho přeznívající tóny a mírné tremolo nemají chybu. Hostuje zde i legendární hráč na foukací harmoniku Charles Musselwhite – vedle Jamese Cottona významný pojem na tento nástroj. Bloomfieldova kytara trochu zafrézuje a skladbu, jakoby ve studiu někdo násilně stáhnul…

BLUES FOR BARRY AND – tohle je klasický model blues v bytostném slova smyslu. Goldberg hraje dlouhé procítěné tóny, které mu špikuje Bloomfield citlivě volenými tóny na kytaru bez jakéhokoliv zkreslení se správně nastavenou rytmikou instrumentální práce jak má být, třebaže v daném žánru nijak zvlášť originální, ale stylová v každém případě. Skladba je věnována Big John´s….. a Bloomfield v další fázi nalehne na téma sází tóny v houpavém tónu s neochvějnou přesností. Goldberg mu k tomu dotváří správné zázemí, na kterém se nedá moc pokazit, ale dalo by se vylepšit. V další mezihře si prostor zabere pro sebe a jeho hammondky hraje úsporné, ale přesto příjemné sólo…. Skladba ovšem graduje a pozvolna se Goldberg i Bloomfield navzájem výtečně „srážejí“ v muzikantském schématu a nelze než přiznat, že jim to spolu dobře ladí…. Zase ovšem useknutý závěr (!?)

JIMI THE FOX – tak tahle skladba je věnovaná Jimi Hendrixovi. Ženský soulový sbor se dotýká gospelu a podobně jako sopečná erupce vybuchuje pod Bloomfieldovou spoluprací dravější kytarové hry, ale bez jakéhokoliv zapojení boosteru nebo wah wah pedálu. Vnímám tuhle skladbu jako jakýsi oslavný model ódy na tragicky zesnulého kytarového hrdinu…. Nic víc, nic míň.

A LIGHTER BLUE – dobře šlapající skladba ve středním tempu s přídavkem percussion a výrazné dechové sekce. Rytmika dodává šlapající a sekaný rytmus, který se rozvolňuje za asistence klavíru a varhan. Ve skladbě hraje na kytaru kytarista Harvey Mandel z Canned Heat. Jeho party jsou skvělé, ale výrazně ho zastiňují prudké nástupy dechů, až do teď už „čekaném“ useknutí závěru, jakoby byl někdo někomu na obtíž, anebo hudební režie ukazovala na hodinky, že je čas toho nechat (?)

ON THE ROAD AGAIN – tak tohle je správně odpíchnutý rockandroll v té správně živočišné americké podoby. Dusající rymika s kytarou je provázena staccattem klavíru a říznými dechy, mezi kterými kraluje bučivý tenorsaxofon. Příliš krátké…. Název je sice identický s velkým hitem Canned Heat, ale nemá s ními vůbec nic společného….

TWICE A MAN – houpavé blues podle nejlepších pravidel. Na kytarovém postu je další změna. Je tady se slide-kytarou Duane Allman, který ve stejné době startoval s Allman Brothers Band na americkém jihu svou bohužel krátkou, ale závratnou kariéru. Dodává skladbě ty správné ingredience a změnu, zatímco Goldberg sedí za klavírem a rytmika důrazně akcentuje jednotlivé doby. Goldberův hlase je ale nějak podubně zatlumený a navíc zpívaný v neznělé spodní poloze. Chybí mu více expresivity a dravého shouterství, což skladbě škodí a nástroje pak jeho projev zatlumují a zbyteční přebíjejí…. Konec už obligátně stejný…..

SPIRIT OF TRANE – jsme v závěru. Úvod skladby s vojenským pochodovým rytmem mi trochu navodil atmosféru válečného filmu, kdy skotský elitní pluk pochoduje do boje. Je tady hodně změn. Varhanní téma překryje úvodní motiv a pak se skladba přeleje do ryzího jazzového pojetí, kde baskytara „šlape zelí“ a řádí zde (výtečně) saxofon. Ve skladbě díky tremolu hammondek ovšem přetrvává napětí, které vrcholí vstupem dravé kytary Harveyho Mandela a propilované dechové sekce, která sem vnáší stylový jazzový „chaos“ a s podobnými postupy jako Blood Sweat And Tears se skladba dostává k závěru….

Přiznám se, že jsem neměl ponětí o tom, že vznikají židovská blues. Z historických souvislostí ovšem předpokládám, že stejně jako černoši i židovský národ v sobě může po té obecné rovině napříč lidskou civilizací mít v sobě ten pocit bezvýchodnosti, marnosti a utrpení a snaha svoje pocity vložit do hudební formy je namístě….
Musím konstatovat, že to byl cílený záměr vytvořit jedinečné dílo v daném žánru, ale řada věcí zůstala tak nějak na půli cesty, včetně těch citovaných nepřirozeně utínaných konců. Jsou zde okamžiky, kdy cítím vnitřní vibrace dost citelně, ale většinově mám dojem jakési nedovařenosti pokrmu, který je nabídnutý na jídelní stůl…. Při vší mé úctě k blues...
Sorry, Barry, bude to jenom za tři hvězdičky.