Reakce na recenzi:

Libor - @ 18.07.2012

Materiál na druhé Stanovo album byl připravován v období let 1984-85. Album nakonec vyšlo v roce 1986 u německé firmy Dossier, která umožnila Stanovi obsáhnout i hudební trh v Evropě, USA a Kanadě.
Stano si k nahrávání pozval několik hudebních přátel s klasickými rockovými nástroji, např. kytaristu Gurdiho (ex-Microdisney), Donalda Teskeyho, bubeníka Seana Devitta, nebo svého starého známého, multiinstrumentalistu a filmového režiséra, Vinnieho Murphyho. I přes tento, zdánlivě rockový, nástrojový park jde o album silně elektronické s přesahy do industriální hudby a oproti debutu jde o velmi výraznou změnu v celkovém zvuku nahrávky.

Abum načínají důrazné údery bicích a pološeptavý Stanův hlas ve skladbě Hayley (Journey´s Outside My Body). Celá skladba je podložena dramatickými orchestrálními prvky a drsnější elektronikou.
Následující S-Tapes překvapí agresivnějším zvukem kytar a bicích, Stanův hlas je neuhlazený a drsný.
Úvod třetí skladby Ascendency je ozdoben samply, ale nejvýraznější jsou automatické bicí, podpořené zajímavými kytarovými stěnami. Stano opět pouze deklamuje svůj text do hudby a to velmi expresivně. Jeho hlas skřípe, drásá a škrábe.
Čtvrtá Destruction 28 Nein je jako z jiného světa. Hudba, ani zvuk již není tak ostrý. Dominují nahallované bubny, pod kterými kouzlí kytary a různé elektronické ruchy. Tentokrát klidnější hlas vše účinně završuje. Dobře poslouchatelná věc (nevadí-li vám zvuk osumdesátkových bicích).
V Singular In The Dark také vévodí elktronika. Dočkáme se i náznaku jakési melodie, jak ve strojovém doprovodu, tak ve zpěvu. Jde o velmi jednotvárnou a monotónní skladbu.
Tajemnými zvuky začíná i Cry Across The Sea. Posléze je vše opět přehlušeno příliš jendotvárnými
údery bicích. Fanfárová vyhrávka syntezátoru potěší a skladba plyne v neměnném tempu celých pět minut, ale baví přecejenom víc, než její předchůdkyně.
When You´re In Love (Bathroom) začíná unisono znějícími syntezátory a bubny, ale později dojde k roztříštění soundu, plného konkrétních i umělých zvuků. Tato hudební koláž, kupodivu, nenudí a udrží posluchačovu pozornost až do konce.
Závěrečná Chaplin přináší na úvod echované údery bicích a skřípavý zpěvákův hlas. Ten opět nezpívá, pouze odříkává text a jeho hlas je různě modulován a posouván. Závěr je ve znamení lehké hravosti a experimentování se zvukem.

Celá deska působí až příliš elektronicky a uměle. Zejména zvuk bicích je někdy až jednotvárně otravný.
Album působí spíše jako soundtrack k odcizenému, přetechnizovanému světu budoucnosti. Oproti debutu ubylo hravosti, přirozenosti a zejména většího podílu živých nástrojů, které jsou zde v nepoměrné menšině.
Projekt byl opakovaně realizován i živě, jako hudebně-obrazová performace, ve spolupráci s dublinským hercem Donaldem Ruanem a ve své době byl hodnocen jako velmi revoluční. Pro tato pódiová vystoupení používal Stano i svůj další pseudonym The Protagonist 28 Nein.

Pokud někdo holduje většinovému zapojení elektroniky do rockové hudby, mohlo by ho toto album zaujmout (v některých pasážích se připomínají paralely s o 6 let později vydaným albem Briana Ena - Nerve Net), ale v celkovém dojmu působí příliš jednotvárně, chladně a odtažitě.

Víc jak 3 hvězdičky dát nemohu.