tykeww - @ 17.03.2018 | #

Robert Nesta Marley stihl za svůj (bohužel) krátký život složit a nahrát celkem objemnou diskografii, ve které bych jen těžko našel vysloveně slabý kousek. On i zbytek Wailers měli ohromný talent na hudebně zajímavé skladby, ze kterých Bob dokázal vyždímat maximum a které mu především dávaly prostor ke sdělování své víry a svých niterných pocitů - viz třeba skladbu Corner Stone o tom, jak Boba odmítli jeho bílí příbuzní.

Album Natty Dread stavím v Bobově tvorbě snad nejvýše - pouštím si ho určitě nejčastěji. Je plné písniček té nejvyšší kvality. Od počáteční Lively Up Yourself, která je správně pozitivní, sluníčková a nabuzená (ta basička, jůů), se dostáváme ke známé baladě No Woman No Cry - ta se zas hodí na melancholické vzpomínání na dětství nebo k živé produkci před Lennonovou zdí.

Nadále mám na albu několik hodně oblíbených písní za sebou - poetika je plná rastafari, konopí, naděje i bolesti. Nemá smysl je nějak podrobněji rozebírat, nicméně milovník jamajských rytmů si zde silně přijde na své.

Trochu mi sem nezapadá Bend Down Low - na mě je to až příliš jednoduchý popěvek silně podobný hitu One Love. Ale tak co už - listen to Bob Marley and give thanks and praise to the Lord and I will feel alright.

tykeww @ 17.03.2018 16:05:07 | #
itchycoo: Jsem rád, že jsi moji recku tak uvítal :) Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo považovat Catch A Fire, Burnin' a Natty Dread za trilogii, ale pravda je, že si je pouštím nejvíc a že si jsou i textově hodně blízké. Songy jako 400 Years, Concrete Jungle, I Shot the Sheriff, Burnin' and Lootin nebo Natty Dread (jen co mě tak z hlavy napadne) jsou hodně sociální a vypovídají leccos o životě na Jamajce.

Pro pochopení světa Boba Marleyho je taktéž ideální dokumentární snímek Marley - v zásadě to je film ve stylu mluvících hlav, nicméně mám ho hodně rád a dokáže mě opravdu dojmout.