Reakce na recenzi:

Danny - @ 28.03.2020

Hiromi nám na svém třetím sólovém albu představuje hudební koktejl, který je zcela mimořádný a v mnoha ohledech výjimečný. Její hudba nemá hranice, pohybuje se prostě tam, kde se jí zachce. Nálepka jazz fusion je pro Hiromi velmi těsná, protože její hudební duše i kreativita jsou mnohem svobodnější. Chvílemi nám vlastně představuje art jazz, průnik tradiční klasické hudby, která k nám co chvíli vyplouvá v podobě nadýchaných melodicko-harmonických oblouků (jeden z těch impozantních je hned v ústřední kompozici) s jazzovými postupy a praktikami. Díky těm pak vznešené konstrukce rozláme a rozmetá, aby je před našimi zraky z těch trhanců a cárů opět vymodelovala. A vždy k tomu přidá bonus v podobě nějakého překvapení. A že jich tu je. K tomu jí napomáhají dva mimořádní společníci: anglický baskytarista Tony Grey a slovenský bubeník Martin Valihora. Vklad obou je zásadní.

Vstupní Spiral má přes deset minut, vůbec si to ale neuvědomíte. Určující melodický oblouk, ten ze světa klasiky, je měkce vyskládán v moll z dominantních vazeb a Hiromi vám ho na úvod nechá prohlédnout hned z několika pohledů, v expozici si s ním totiž pohrává a při každém uvedení ho trochu pootočí. Sama, nebo za pomoci měnící se basové linky Tony Greye, který nejdříve hraje s melodií, aby hned vzápětí svým basem podstatu harmonických vazeb lehce měnil – harmonii respektuje jen částečně a spíš jí prostupuje. Martin Valihora hraje s motivy a buduje atmosféru. Tolik věcí na tak malém prostoru. Když hudba mohutní, základní figura získá na objemu a vnitřně se proměňuje. A než si to užijete, je tu ostrý střih a Hiromi hraje na klavíru levou rukou neforemnou a těžkou třináctidobou ostinátní figuru, která se vrtí, zmítá a vytváří potemnělý prostor pro barvité sólo Tonyho Graye. Ten hraje v tak vysokých polohách, že bezmála slyšíte spíš jazzovou kytaru než baskytaru. Hudba zní stále naléhavěji, čím více se ve zvuku prosazují úderné ataky rozptýlených akordů syntezátoru a dochází vám, jak důležité jsou tady Valihorovy zpočátku zatažené bicí. To je fantastický okamžik. Po návratu ústředního "klasického" tématu, který nám kapela připomene, aby ho mohla využít pro barevné improvizování, se začne více jazzovat. Bicí swingují a jejich shuffle si nabírá z nepravidelného off-beatu, bas vytváří spíš plochu a Hiromi se pohybuje mezi bopem a modálním jazzem, hraje si s akcenty, zpožďuje průběh figur, pohybuje se mimo akordickou sazbu, je ale citlivá a její melodický proud je, i v rámci posunuté harmonizace, měkký a působivý. Nezatlouká svůj bop jak hřebíky, spíš promítá film. A vy pomalu tušíte, co je v záběru, kamera je blíž a blíž... Vrací se hlavní motivický oblouk, Hiromi ho nejdříve přehraje v basovém rejstříku a pak společně s basem začnou měnit jeho průběh, víc, a ještě víc, bicí pomáhají, zase ho cupují na kusy, ale kostru nechají. Na závěr pak nevěříte svým uším, hlavní motiv je zdeformován do třináctidobé figury, kterou hraje baskytara a Hiromi levou rukou, tou pravou ale hraje tu ústřední velkolepou figuru na čtyři doby. Jako by každá ruka hrála úplně jinou skladbu ve zcela jiném metrickém uspořádání! A není to naposled. Pár těchto šílených taktů a je konec. To byl nářez. Uběhlo nějakých deset minut a vy jste s Hiromi procestovali půl vesmíru. A většina alba je stále ještě před námi.

Hiromi si nápady nešetří pro příště, nesnaží se z jednoho vyždímat všechno, co jen jde, ale nabízí stále další a další. Lakomý tvůrce by z nich vystavěl několik alb, autorům současné "progrese" by stačily na několik uměleckých životů. Ona je rozhazuje plnými hrstmi a má jich stále dostatek.

Ve druhé skladbě Open Door - Tuning - Prologue postupuje obráceně, jak už vtipně název napovídá. Z drobných úlomků postupně modeluje větší a větší celky, klidně - v jakési skrývané impresi se z jednotlivých bodů stávají drobné motivy, nejdříve jen naznačené a částečně odtajněné v měkké basové figuře, je potřeba poslouchat celé zvukové spektrum. Hiromi si pro tuto chvíli přichystala další parádní kousek, z impresionistického snění a fragmentovaných riffů nám představuje bezmála až drobnou fugu, jak si široký motiv na klavíru předává z melodie do basu - z levé ruky do pravé. Následný kontrast pracuje s uvolněným průběžným akordem, do kterého jen tu a tam vstupují basová kila a uvádí nás do dalšího klasicizujícího motivu. Ten je představen jako monolit a následně v něm kapela dělá drobné úpravy, neničí ho, jen ho rytmicky rozpumpuje. A samozřejmě opustí v nejlepším. Hiromi pak kolem něj krouží v subtilním sólování, ztichlá kapela jen zlehka drží harmonii a nechává vyniknout klavírní vyhrávkám. Vyústěním je další úprava pilotního motivu, který kapela nechává narůst do bezmála hmatatelných kontur. Na závěr se nám ještě jednou přihlásí prvky někdejší minifugy, tentokrát nejdou po sobě, ale nad sebou a tímto vyklenutím je skladba u konce.

Je logické, že Deja Vu musí přinést změnu, jiný koncept. Rozverný třítonóvý motiv si kapela poskládá do bizarního valčíku a chvíli kolem vás krouží... Ve zklidněné pasáži se kapela příjemně zasekne v harmonii, která je od tonálního centra vzdálena přes půl prostoru a v něm nám společnost dělají Tony Grey a Martin Valihora, neokázale si hrají s tóny, riffy a údery, když se chvíli prudce roztočí a rozběhnou, jako by prostorem projel skrytý puls, nic se nedává na odiv, je to jen nápověda, kompoziční předzvěst dalších změn. Kapela si posílá rozvolněné motivy a společně hledá východisko. Valčíková pasáž tady prostupuje vším a když zmutuje do pokrouceného tvaru, je konec.

Vrcholem alba je skladba Reverse, hudba, která vyrůstá z desetidobého basového běsnění a neukotvených harmonických vazeb. I tady hraje Hiromi každou rukou figury v jiném metru, levá (společně s basou Tonyho Greye) dokola točí "desítkovou" figuru, pravá sází akordické hradby. Zní to přirozeně a šíleně současně. Martin Valihora hraje intenzivně, zvýrazňuje doby, přechází v marš a v exponovaných místech nabízí střílený rytmus. Je to mohutné a neobyčejné. Ve střední části je více jazzu, v nepravidelných akordických přiznávkách a později v progresivním sólování, kde si Hiromi k základní melodické ose nabírá stále více a více mimoběžných tónu, což připomíná modální ragtime. Silný tříakordový motiv v závěru zase trhá Valihora svým uvolněným break beatem, do kterého padají sestupné basové běhy. Je to fascinující, přidává se opět basová "desítka", teď ji ale Hiromi hraje oběma rukama dvojhlasně. Rytmika to drží odspodu. To je mazec.

Kdyby teď album skončilo, nikdo by se nedivil, posluchači byli obdarováni gejzírem nevšedních hudebních nápadů a tvůrčího přístupu. Ale nekončí, jsme v polovině. Když začíná Edge, vrhá se na vás zase úplně jiná hudební struktura, trhaný minimalismus basových ploch (opět Hiromi a její basová ruka a s ní paralelně Tony Grey) je tu protkán superrychlými melodickými běhy klavíru. To je divočina. Úporná minimalistická figura zaplňuje celý prostor a společníkem jsou jí Valihorovy báječně nepravidelné a destrukční bicí. Z masakru se na chvilku vyloupne příjemná harmonická sazba, tu ale vzápětí opět opanuje minimalistický princip, kterým skladba začínala. Trvá to jen chvilku, přitom uběhlo přes pět minut. Kapela vám nedá vydechnout a přitom stále točí kormidlem.

Závěr obstarávají tři rozsáhlé kompozice. Pokud se Hiromi na několika místech už dotkla impresionistického vyjadřování, v Old Castle, by the River, in the Middle of the Forest jeho účinek zesiluje členěním úvodního tématu i následným sólováním, které neskládá ani tak do dlouhých melodických hadů, ale do zpočátku izolovaných částí. Ty postupně propouštějí stále více tónu do drobného bopového proudění a padají do zpomaleného a velmi rozvolněného protisměrného pohybu. Jako by muzika s vámi zabrzdila a jen se volně sunula. Love and Laughter je čirou radostí z hudby, kapela modeluje nedlouhý harmonický postup, mění frázování i rytmické modely od lehkého swingu, kdy se s hudbou houpete, po mohutné boogie a krásné sólo na bicí. Ano, podobná věc tu zatím chyběla. A na závěr se trojlístek představuje v úplně jiném světle, jako funkem ovlivněná jazzrocková parta s výraznými zvuky sólového syntezátoru a typicky rockově šlapající rytmikou. Skladba uhání kupředu, letí kolem vás, žádné záseky, jen riffy, klavír pro zvýraznění rytmu a všudypřítomná Grayova basa.

Hiromi pro mě kdysi objevil můj kamarád a znalec fusion. Tohle je vážně trefa.