Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.12.2012

Tommy Bolin patří mezi mé oblíbené kytarové hráče. Objevil jsem ho prostřednictvím superbubeníka Billyho Cobhama na jeho prvním famózním albu Spectrum (1973), kde výtečně sekundoval nejen Cobhamovi, ale i Janu Hammerovi… Líbil se mi ale i v partě James Gang a teprve potom jsem ho objevil v Deep Purple… Dostatečně jsem se vůči němu vymezil na jeho albu Teaser a tak nebudu svoje chvalozpěvy opakovat. Tohle album jsem objevil před pár lety jako novinku a protože slibovalo alternativní verze skladeb z různých období jeho sólové kariéry, tak jsem neodolal. Digipack mě zaujal nejen svou hudbou, ale i grafickým pojetím velmi dobře uspořádaného bookletu a jenom můžu litovat, že řada jiných kvalitních rockových projektů není koncipována v podobném výtvarném duchu (!) Ale je tady hudba a tak na sebe nechám znovu působit její imprese a exprese…

TEASER – tajemně deformovaný psychedelický hlas přináší strašidelné ozvěny vyluzované na kytaru tak trochu v hendrixovském duchu, což mě nijak nevadí, protože Tommy Bolin svou inspiraci Jimi Hendrixem nijak nezastíral. Dostáváme se do docela příjemně vyváženého levelu, kdy kytarové party jsou adekvátní vokálnímu projevu. Rozehrávání základního motivu se zde děje ve velkém stylu a udržuje napětí jako palivo pod kotlem. Rytmika je kreativní a nabízí dobré kombinační možnosti. Drásavý kytarový sound je udržován v napětí funkově pumpujícími rytmy a technické finesy se spojují s přezníváním tónových variací. Velmi dobrý úvod!

FANDANGO – tak úvodní figura bubenického nástupu patří Narada Michaelu Waldenovi. Spojení jazzrocku s hardrockem se jeví jako velmi zdařilé, posléze hardrockový model ustupuje a pohybujeme se na jazzové půdě, což potvrzuje nejenom výtečný klavír s křišťálovými tóny, ale i naladotvorné proměny. Bolin na kytaru ostře zařezává dvoje sekané doprovody hnané vpřed s ďábelskou rychlostí. Nemůže chybět ani Moog synthesizer který zaperlí. Pulsující baskytara s bicími zaslouží vyseknutou poklonu a Bolin nám předvádí, že inspirace Al DiMeolou není náhodná, třebaže jeho tóny jsou hrubší a ostřeji zabarvené. Nemýlím-li se – fandango je mexický tanec, ale tančit v tomhle zběsilém rytmu by bylo na d lecjaké možnosti sebetalentovanějšího jedince. Hardrockový model je opět se svým důrazným riffem zpět a s jemnými odstíny barev se zde pracuje s citlivostí výtvarného kumštýře….

WILD DOGS – Bolin dovede napsat i podmanivou baladu. V lecčems mi připomíná Davida Coverdalea (!) Tady se oprostíme od fusion a jsme na rázné rockové platformě, při které planou zapalovače a všechny ruce jsou nad hlavami. Rytmus je důrazný, ale nezrychluje a poskytuje prostor pro jemné odstíny. V pozadí slyším elektrické smyčce a Bolinova kytara kouzlí stejně jako modulované basy. Pokud bych chtěl nazvat skladbu hitem, asi bych se dlouho nezdráhal, ale možná by se zdráhali rozhlasoví redaktoři, které by odrazovala dobře vypíchnutá mezi s playbackovanými kytarovými party v zajímavých barevných odstínech. Melodická linka není omezována nějakými divokými rytmickými breaky (jen v mezích) a Bolin zde v rychlých mlýnech objíždí tónové kruhy s erudicí opravdového kytarového suveréna. Rytmika se ovšem nyní pustí opět do řádění ve stylu fusion a baskytara a bicí řádí jako žlutá zimnice, aby nás přesvědčila, že zde nehrají žádná ořezávátka… Spoluautorem skladby je John Tesar, opravdu rodilý Yankee…

COOKOO – tady jsme zase na jazzrockové půdě. Tommy Bolin uhranut Billy Cobhamem, Janem Hammerem a konečně i Alphonse Mouzonem nám připomíná, že nejen Jeff Beck dokázal přejít od blues k fusion, a že tenhle Američan se švédsko-syrskými genetickými kódy si dokáže poradit i s obtížnějšími kytarovými postupy a neustále prolínat a vsunovat různé nečekané momenty mu nečiní vážnější potíže…. Rozechvívání tónů je velmi podmanivé a jeho dramatické erupce se prolínají s funkovými rytmy. Bolinova exhibice možná může leckomu lézt na nervy, já se ale přitom dokážu odvázat natolik, abych byl strže do tohohle melodického rytmického víru s pádem do hlubin bez záchranného pásu….

SAVANNAH WOMAN – tak tohle je zase úplně jiná káva. Klasické americké téma, ve kterém se propojuje soul s latinizujícími prvky. Není to žádný Santana, třebaže určité asociace zde můžete vypozorovat, nebo Flora Purim, ale ta dusající rytmika a náladotvorné kouzlení s elastickými tóny má svou podmanivost. Příjemná a odlehčená píseň po předešlých eskapádách, která působí jako očistná koupel….

MARCHING POWDER – zpátky na syrovou rockovou platformu. Tady už zase trochu vnímám podíl Jimiho Hendrixe v tom výjezdovém riffu, ale přítomnost Moog synthesizeru skladbu rozvolní a další prvky už jedou opět ve fusion. Perfektně pracující rytmika – pravděpodobně dva aktivní hráči, baskytara jako pneumatické kladivo a kytarová přediva, která se spojují jako zběsile se vlnící klubko hadů. Milovník hry na bicí zde nachází výraznou inspiraci v řadě polyrytmů a velkým breaků a vyprecizovaných postupů. Kytarové party jsou opět playbackovány a mě se zdá, jakoby v téhle změti zazníval ne úplně zřejmý zvuk saxofonu, ale ta barevnost téhle hudby i díky synthesizerovým náletům je takřka neuhlídatelná. Prostě hudba na plný plyn i v ostrých zatáčkách……

FLYIN´ FINGERS – zahřívací kolo už jsme dávno opustili a jazzrockové principy už nás, zdá se, k sobě připoutaly. Vynikající baskytara a dusající bicí jsou opravdu příkladem hudební elegance s Bolinovými tónovými proměnami. Hra na přitlumených strunách, pilování a rychlé odsekávání přináší další rozměr posouvaným někam k funku Herbieho Hancocka, ale to šumlování kytarové vichřice mi zase připomene řadu pasáží na albu Come Taste The Band od Deep Purple, které Bolin poznamenal svou přítomností. Klasický milovník hardrocku asi bude rozpačitý a lze chápat nechuť Ritchieho Blackmora, kdy začal Glenn Hughes podporován Ianm Paicem vkládat do klasického hardrockového modelu prvky funku, který nesnášel…. Mě ale tyhle proměny nevadí a dokáži ocenit kreativitu a výraznou proměnlivost, která se v téhle hudbě objevuje a nepůsobí vůbec akademicky. Kdyby tohle album mělo souběžně i DVD verzi, asi bych zvolal: Hallelujah! Pravda – více jak patnáctiminutová skladba je náročný oříšek na soustředěný poslech, ale máme možnost pozorovat mistra šéfkuchaře, který míchá ďábelský pokrm a neustále přidává nové ingredience a kombinuje a na nás je, abychom ochutnávali….

DREAMER – klavírní téma je poněkud neočekávané. Není to Elton John, i když v začátcích bych asi nebyl daleko od pravdy. Podmanivý mírně nakřáplý hlas dokáže strhnout, stejně jako dravý filtr baskytary a kvílivé kytarové tóny. Písnička má čitelnou melodiku a podle pravidel emocionálního Bolina musí dojít k explozi. Je však držena v mezích a tak se necháme unášet na bloudivých kytarových kouzlivých tónech, důrazném klavíru a násobenými playbacky a rozehrávání křehkých pasáží a můžeme podle Bolina snít. Skladbu ovšem napsal jeho přítel a spolupracovník Jeff Cook, jehož rukopis je přece jenom trochu jiný než Bolinův. Dynamické proměny jsou výtečné a nedovolí vám upadnout do nějaké letargie. Pochvala je namístě.

JUST DON´T FALL DOWN – dravý divoký úvod ve stylu funku a fusion. Bolin si hraje s kytarovými tóny kouzelnickými postupy, kdy vyvolává ducha elektrického nástroje a za asistence hammondek, které svými přiznávkami sekundují kytarovému prostoru zde vzniká nový model. Bicí zde ale mají takový zvláštní zvuk, jakoby mírně zúžený a zatlačovaný. Skladba působí spíš jako improvizované téma, ve kterém se můžeme snadno ztratit. Dokonce mám pocit, jakoby v tomhle případě Bolin parafrázoval Mahavishnu Orchestra. Dělá to dobře a najednou jsme v jakémsi psychedelickém útvaru s hammondkami a hudba opět graduje a eruptivně se tlačí jako láva hrdlem sopky na denní světlo. Spousta proměn a improvizačních postupů u kterých milovník písňového rocku asi dlouho nevydrží….

BLOWIN´ YOUR COOKIES – podivně znějící bicí, jakoby nahrané někde ve sklepě bez vytlumení a s nedostatkem mikrofonů. Jestliže jsem označil předešlou skladbu jako improvizaci s jistým váháním, tak tady už neváhám. Tady nám Bolin a jeho spoluhráči ukazuje zač je toho loket, kdy se muzikanti rozhodnou hudbu vysvléct z pocitů a sázet do prostoru svoje emoce a dokáží na tomhle „konceptu“ pracovat více než 12 minut…..

Drtivá většina alba ovšem ukazuje Tommyho Bolina ve velmi dobrém světle a nikdo se zde nešetří. Barevnost a proměnlivost je stále k obíhajícím soukolí a tak pokud se chcete ponořit do těchhle bouřlivých vod, tak vás na tenhle výlet zvu. Poslední dvě skladby mi tak trochu „brání“ abych dal albu absolutorium a tak dávám čtyři hvězdičky...ale za ten výtvarně výtečně pojednaný booklet nakonec tu jednu ještě přece přihodím... Nudit se rozhodně nebudete, ale pravda formát některých skladeb mohl být kratší, tedy alespoň já si to myslím.