Reakce na recenzi:

muryru - @ 13.02.2015

Filip Topol prodělal v roce 1998 závažnou operaci slinivky a po několika měsících pauzy (celé toto období zaznamenává ve svém sólovém díle Střepy) se vrátil jako nový člověk opět do života i ke koncertování s Psími vojáky.
Vznikl tehdy i nový repertoár, který se programově vracel k jednodušším písničkám, po jejichž poslechu by neměl mít posluchač "nějaké stíhy nebo pachuť".
Hudba zůstala v duchu vojákovské tradice, ovšem jakoby zpřehledněla, není to už undergroundový chaos, ale více je patrno směřování k vážné hudbě (skvělá trojdílná - bůhvíproč v tracklistu neuvedená Malá zimní hudba), popřípadně k šansonovému pojetí. Topol srozumitelně, dá se říci až s něhou, pokorou a vlídností deklamuje své texty, pouze výjimečná sklouzává do dřívějších zběsilnějších poloh (Pank-Zamyšlení). Za píliře alba považuji úvodního Krasobruslaře (obyčejné,ale krásné melodrama o osamělosti), A mluvil hlas (touha se vymanit z již kdysi nastíněných "nekonečných kruhů"), generační výpovědi Sedmiboká (úžasný recitativ uprostřed) nebo Myši v poli (s podobnou strukturou), nebo další část pentalogie Prší (bohužel, pršet už přestalo) anebo zmiňovanou trojdílnou instrumentálku Malá zimní hudba. Stejně tak skvělé jsou dvě věci, které soubor znovu oživil - svižný hitík s jednoduchou melodií Představy soubor hrával už v žiletkovém období přelomu 80.a 90.let, kdy Topol býval označován co Michal David undergroundu, a píseň Sou pastýři (na Myších jen ve verzi s pianem) se původně objevila už na nahrávce Baroka v Čechách počátkem 80tých let - mimochodem, Pastýři, hraná jen Topolem s hostem, bývalým spoluhráčem z 80tých letech, houslistou Pavlem Cigánkem, patřila k nejsilnějším momentům výročních koncertů kapely (ke 25.,resp. 30 letům existence). Ani průměrnější skladby, které jsem nejmenoval (Tak akorát, HejaHeja-s opět skvělými melodickými zvraty) nejsou vata, dobře doplní celek, který představuje Topola jako věčně rozervaného,ale už životem (krutě) poučeného k životu pokorného umělce, "ošlehaného pětatřicátníka" jak tehdy říkával.
David Skála, který se v pozdním období Psích vojáků velmi jakožto bubeník zlepšoval a Luděk Horký, ( v letech 94-11 zastoupivší Jana Hazuku) působí oproti Topolovi nenápadně, ale spolu s Filipem tvořili nezapomenutý sound kapely.
Naposledy slyšíme v řadách souboru saxofon Jiřího Jelínka, který s kapelou vystupoval většinu devadesátých let, později se soubor smrskl na základní trio.
V rámci diskografie Psích vojáků patří Myši v poli k dramaturgicky nejlepším počinům, po krizovém období to byl skvělý návrat (do této doby spadá i nezapomenutelný snad čtyřhodinový koncert v nabité Lucerně - podotýkám, že celý koncert hrála jen tato kapela doplňovaná občas bývalými spoluhráči). Jako zaujatý bych dal plný počet, v rámci objektivního hodnocení dávám 4 hvězdičky.