Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 11.01.2019

Roger Hodgson po vydání prvního alba pilně koncertuje a připravuje druhý sólový počin, na kterém se chce svému publiku představit v trochu jiném světle. Po letech, kdy v Supertramp skládal dokonale vybroušené, až jakoby vznešené skladby soft rockového stylu s příměsí art rocku pro zralejší publikum, cílí nyní s elpíčkem Hai Hai na fanoušky mladší. Na první poslech slyšíte známý a léty vycizelovaný Rogerův rukopis a jeho typický zpěv ve vyšších polohách, ale hned registrujete také naprosto nové a duchu doby odpovídající aranže ve stylu osmdesátkové taneční muziky. Nedůvěřivě teď kroutíte hlavou a drmolíte si pod fousy něco v tom duchu "a je to tady, popový mlýnek semlel i Hodgsona, který se snaží na poslední chvíli naskočit na módní vlnu."

Ano, takto lze nad albem Hai Hai mudrovat, ale lépe je si jej skutečně poslechnout. Po několika protočeních v přehrávači zjišťuji, že mě deska baví, na rozdíl od tehdejší kritiky, které album docela ztrhala. Nakonec se stala věc nevídaná - já jakožto posluchač, kterému popové aranže v nahrávkách dost vadí, jej tu propaguji a skoro by se dalo říci až obhajuji. Uvedu i proč. Deska totiž není jednotvárná a dá se rozdělit do několika částí. První zastupují songy úderné, které jsou mixem jednoduchého tanečního rytmu s rockovým drajvem, avšak s příjemnou melodickou linkou, typickým hlasovým projevem Rogera a barvou nástrojů navazující na éru Supertramp. Typickým příkladem je hned úvodní Right Place s foukací harmonikou, Hai Hai, Who´s Afraid a House on the Corner. Při jízdě kabrioletem za letního podvečera ideální volba.

Najde se tu i výborná odbočka k blues v My Magazine, která přechází až skoro do hard rockového refrénu. Song London nás pro změnu kolébá v rytmu reggae, kde se předvede na saxofon světoznámý Larry Williams. Z celkového konceptu se rovněž vyděluje příjemná střednětempá a jak z mlžného oparu vystupující Desert Love. Musím zmínit i skladbu Land Ho, která je přepracovanou verzí songu Supertramp z roku 1974, kdy byl vydán jen na singlu mimo USA. Tak to je skutečně povedené déjà vu. Ale abych jen nechválil. Trpím u cajdáků - jsou jak z cukrové vaty a nemohu je vystát. Naštěstí jsou jen dva: You Made me Love you a závěrečná Puppet Dance.

Shrnuji: nečekejte žádnou náročnou prog rockovu desku, ale příjemnou melodickou sbírku deseti písní s jasnými konturami nejlepších tradic Supertramp v tanečním aranžmá. Většina písní je příjemná, chytlavá, plná optimismu, nahraná nejméně dvěma tucty světově uznávaných muzikantů z kapely Toto, Weather Report, Petera Gabriela a mnohých dalších. I po technické stránce je špičkový zvuk zaručen.

Dle mnohých měla deska dobře našlápnuto do čelních pozic hitparád, nebýt velmi těžkého úrazu Rogera Hodgsona, který si několik dnů před zahájením masivní promo kampaně zlomil obě zápěstí. Lékařská diagnóza byla děsivá a vypadalo to na poranění takového rozsahu, které Rogerovi znemožní jakékoliv další hraní. I to se stává, osud je někdy nemilosrdný. Deska tak putuje do vitríny nedoceněných skvostů.