Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 15.01.2019

Příležitostí být poslem dobrých zpráv je dnes pomálu. V případě těžkého úrazu Rogera Hodgsona velmi rád předesílám, že lékařská diagnóza se naštěstí nenaplnila. Po necelých dvou letech a po příkladné péči fyzioterapeutů se obě zápěstí zhojila a hudebník mohl dále pokračovat ve své hudební kariéře. V roce 1997 obnovil koncertní činnost a z posledního vystoupení v Kalifornii byl pořízen i tento živý záznam.

Jsa zvědav, jaké songy z jeho sólových alb budu moci porovnat se studiovou předlohou, otevírám booklet s krásnou reprodukci obrazu pasovaného rytíře The Accolade na přední straně. Zběžně zrakem projíždím tracklist a zjišťuji, že většinu skladeb ani neznám. Divné. Stálo mě to trochu času a pátrání, ale alespoň vím, na čem jsem. Roger na toto živé album umístil pět zcela nových písní, které ve studiu ještě zaznamenány nebyly.

A jak se nová deska Rogera Hodgsona poslouchá? Příjemně – nová pětice songů je mix ve stylu živého soft rocku se špetkou progresivního koření přibližně ve stylu Dire Straits či Bruce Springsteena, ovšem samozřejmě s rozpoznatelným feelingem dřívější tvorby Supertramp. Z této pětky je mým jasným favoritem tajemná a vnitřního napětí plná Time Waits For No One, prog rock smíchaný s prastarým indiánským rituálním zaříkáváním. Doporučuji k poslechu.

Rogeruv syn překvapil procítěnou a posmutnělou baladou aranžovanou pro klavír a violu s názvem Melancholic – talent po otci nelze přeslechnout. Na album jsou vloženy i tři nadčasové hity napsané Rogerem pro Supertramp – Take The Long Way Home, The Logical Song a Give A Little Bit. Ty samozřejmě zklamat nemohou a při porovnání s živým albem Daviesových Supetramp je jasné, že interpretace v podání Rogera má navrch.

Musím na závěr zmínit i drobná negativa. Mrzí mě, že ze dvou povedených sólo alb zazněla pouze In Jeopardy, která se kdysi sice dobře prodávala, ale rozhodně neprezentuje to nejlepší, co by bylo možné zařadit. Napadá mě tak osm písní, které bych slyšel raději. Aby bylo co přehrávat, dvě skladby doplnil také producent a koncertní kytarista Mikail Graham - jeho věci mi však do celkového konceptu alba moc nesednou. No Colours, kde Mikail i zpívá, je jak vystřižená z akustického setu Nirvany či Pearl Jam. Smelly Feat ve stylu fusion mě také příliš nepřesvědčila. Až na tyto drobné pihy na kráse volám: "It´s fine, Mr.Hodgson!"