Reakce na recenzi:

jiří schwarz - @ 08.01.2017

V době vydání alba v r. 1973 byl Steven Demetre Georgiou, 25letý syn Švédky a řeckého Kypřana, narozený v Londýně, již na vrcholu slávy pod jménem Cat Stevens. Po nucené umělecké pause v r. 1969, způsobené mj. tuberkulózou, se ocitl na vrcholu své popularity po veleúspěšných albech z let 1970-72, nahraných v produkci Paula Samwella-Smithe. Spolupráce s ním způsobila posun od nesmělého folku s tu a tam popíkomi rysy k jeho autentickému, nezaměnitelnému folk-rockovému písničkářskému projevu, s celkem ustálenou doprovodnou kapelou, v čele s kytaristou Alunem Daviesem (Cat hrával obvykle také na kytaru). V roce 1973 se z Anglie nakrátko odstěhoval do Ria de Janeira, aby ušetřil na daních (aby posléze ušetřené věnoval UNESCu). Album Foreigner natočil prvně bez produkční podpory Samwella-Smithe, s jinými muzikanty (z jeho bývalé kapely je zde přítomen jen bubeník Conway). Album s nahrávalo na Jamajce (pouze smyčce a dechy byly přidány z New Yorku), a je to na něm poznat: není tam sice žádné reggae, ale je cítit tamější slunce a pohoda. Cat většinou na této desce hraje na klávesy.

Ačkoli již Cat stál na písničkářském vrcholu, albem Foreigner se chtěl evidentně umělecky posunout ještě dál. Celou první stranu LP zabírá více než 18minutová svita (Foreigner suite). Jde o nepřetržitě plynoucí směsku melodií, písní a úryvků (daly by dohromady odhadem asi 6 individuálních písní), které jsou pospojovány dohromady krátkými mezihrami (obvykle opět klávesy), místy volně přechází jedno téma ve druhé. Ty spojováky nejsou nějakou vatou, prostor mezi písničkami je vyplněn plnokrevnou muzikou. Catův zpěv je na tomto albu již o poznání ostřejší, drsnější (např. ještě na LP Mona Bone Jakon působil Cat místy jako rajský folkový krasopěvec John Denver – to jsem u Cata právě moc rád neměl), zde v některých polohách připomene spíš Captaina Beefhearta. Cat je spontánní, expresivní, emocionální, jeho výraz je suverénní a důvěryhodný. Aranže jsou úsporné, funkční, a byť jsou použity místy syntezátory, smyčce a dechy, jsou užívány s citem a neruší písňový základ. Základní doprovodný nástroj je zde klavír. Podobně jako u Eltona Johna či Supertramp jde o naprosto originální způsob synkopického hraní na klávesy (které má mj. i silnou rytmickou funkci). Že je to Cat Stevens, poznáte na sto honů. Uvažuju, nakolik jej ovlivnily Catovy kyperské kořeny. Jistě nejde o zřetelné řecko-kyperské rytmy, ale myslím, že tu rytmičnost projevu musí mít Cat v genech. Při poslechu se desky se zaručeně budete pohupovat. Melodie jsou výrazné, krásné, jako na předešlých albech. Forma svity jakoby ale Catovi poskytovala víc prostoru si s tématy pohrávat, nicméně se v rozšířeném prostoru svity vyvaroval hrozící zbytečné komplikovanosti, která by nebyla přiměřená k písničkovému základu jeho muziky.

Na druhé straně LP jsou další 4 skladby, již klasicky pojaté v sevřeném tvaru (paralelou členění LP desky v art-rocku, 1 skladba na celé první straně LP a několik dalších na druhé, je floydovské album Atom Heart Mother). Jistě je toto album v rámci Catovy tvorby dílem nejsevřenějším, má jakousi jednotící strunu (vyhýbám se termínu „koncepční album,“ bylo by to možná nadnesené; myslím tím něco podobného, co např. dělá jakýsi celek z beatlesovského Seržanta Pepře). Ačkoli z těch rytmických písniček je dominantní pocit určité radostnosti, řada písniček má dost nahořklou náladu. Jak je u Cata typické, dotýkají se nejen milostných, ale i mnohem vážnějších témat, texty stojí za pozornost.

Možná byl Cat inspirován některými art-rockovými opusy začátku 70. let. Vyrovnal se s tím naprosto fantasticky a nebude snad nadsázkou toto LP označit jako „prog-folk-rock.“ Kritiky na LP byly dosti různorodé, od nadšených přijetí, až po výčitky, že zradil folk příklonem k něčemu, co je doménou prog-rocku. Nemohu napsat, že jde o přelomové dílo – jistě by bylo, kdyby našlo následníky, což se ale nestalo, ani sám Cat se k této formě nevrátil. Za to já se k tomuto albu posledních asi 40 let pravidelně vracím, dávám 5 hvězdiček. Na albu nechybí nic z těch atributů, pro které já (spolu asi s většinou ostatních fanoušků) miluju Catova nejslavnější alba Tea For the Tillerman a Teaser And the Firecat, a naopak je zde ještě něco navíc. Myslím, že by album mohlo potěšit i prog-rockové fanoušky, kteří jinak písničkáře moc neposlouchají. Třeba si je, jako mě, podmaní.