jirka 7200 - @ 30.01.2017 | #

Jsa si vědom své neobjektivnosti mé recenze na toto album Riot, ale nemohu jinak. Bohužel porovnávát mohu jen s jejich následujícím albem -"The Privilege of Power". O těchto Amících jsem periferně věděl, že existují, nijak jsem se však po jejich deskách nepídil a v osmdesátých letech jsem nějakou desku určitě od nich slyšel. Nicméně, až nedávno se mi dostala do rukou jejich deska - japonská edice jejich řadovky z roku 1988 - "Thundersteel". A musím řící, že jsem touto nahrávkou naprosto unešen a pokud si chci odpočinout od poslechu náročných prog či art rockových skvostů, tak sáhnu po tomto LP.

Mám to podobně vypozorované i u mnoha jiných souborů - prostě v určitém období se sejde parta muzikantů, kteří si 100% sednou a vytvoří klenot, který se jen težce překonává.

Před natočením této desky jediný původní člen RIOT, kytarista Mark Reale angažoval do kapely velmi schopné muzikanty a hlavně zpěváka Tonyho Moora a ti potom natočili a v roce 1988 vydali album "Thundersteel". Je to osobitá směs hard rocku, klasického heavy metalu, v některých skladbách až speed metalu. Ale hlavně se jim povedl dát dohromady velmi silný repertoár - na této desce není žádná vata, každá píseň je drahokam.

Na této desce najdeme vše, co dělalo metal metalem - tvrý zvuk kytar s melodickými sóly, hutný spodek (i když basa by mohla být slyšet více) a především drsný avšak melodický a klenutý zpěv frontmana.

Nebál bych se tuto desku označit, jako z jednu z nejlepších hard and heavy desek z osmdesátých let a zařazuji ji do stejné poličky s Judas Priest a jejich "Defenders"..., či rannými deskami DIO, Manowar či Helloween.

jirka 7200 @ 30.01.2017 08:51:31 | #
to Horyna : asi jsi si nevšiml mé hodnocení všech desek prog rockových Resistor, to bych tě asi zmátnul úplně :-)))

Zpět k těm Riot : já prostě tuto desku vůbec nevnímám jak speed metalovou, i když některá skladba je pěkný kvapík. Dalo by se říci, že speed metal vůbec neposlouchám. Já tam naopak cítím ten poctivý hard and heavy, krásné melodie a výborně vystavěné refrény. Takovou tu poctivost.

Co se týče zpěváka Tonyho Moora - mě se právě né této desce líbí, že nekřičí, ale zpívá, i když má hlas posazený hodně vysoko. Tady je pro mě ten rozdíl - ječící zpěváky také nemám v oblibě.