Reakce na recenzi:

Snake - @ 24.05.2015

CD Sony Music /2014/ 88875000402

Jednou z prvních "talijánských" tvrdě rockových vlašťovek byla dnes už poměrně známá a etablovaná kapela Formula 3, která svoji prvotinku nahrála už v roce 1970. V pěkném, psychedelicky laděném futrálu vyšla u malé nezávislé firmičky "Numero Uno" a na ploše sedmatřiceti minut nabízí pěkně peprnou porcičku hlučného a špinavého tvrdého rocku.

To nejlepší na úvod. Dies Irae je slavný latinský hymnus ze třináctého století, jehož autorem byl italský františkán Tommaso da Celano. Formeláci si ho předělali k obrazu svému a nutno podotknout, že povedlo se jim to náramně. Chmurná předehra plíží se velmi pomalým, slimáčím tempem. Doom rock, jako vyšitej. Atmosféra houstne. Kytarák sází drsné, neurvalé akordy a bubeník otlouká soupravičku, jak Koudelka nejtek. S prvními verši básně "Dies Irae" dojde ke kýženému zrychlení a souzvuk "gregoriánského chóru" s drsným hard rockem by vylekal i okultistu Jurajdu. V minutě páté výrazněji přidají se varhany a pekelná symfonie tak může dostoupit svému vrcholu...

Následující skladbička Non è Francesca je v původní verzi relativně slušným songem, který koncem šedesátých let nazpívala popová star Lucio Battisti. Formula 3 jí ovšem dala pořádně na frak. Milou píseň oblékla do barevného, psychedelického kabátku a z nebohé Francesky udělala pěknou hysterku. Pikantní je na tom fakt, že sám Battisti se pod tohle všechno podepsal jako producent.

Z trochu jiného tyglíku je "trojka" Perchè .... perchè ti amo. Řekněme melodickej hitík s výrazným refrénem, ale pořád ještě v režii hard rockového tria, takže na nějaké šumění smyčců a romantickej saxík můžete rovnou zapomenout.

Questo folle sentimento je bůhvíproč rozseknuta na dva samostatné tracky. Předpokládám, že pvní část končila a druhá naopak začínala jednu stranu původní LP. Každopádně jde o další písničku s výborným refrénem. V Itálii se dodnes těší velké oblibě, o čemž svědčí hned několik jejích verzí, dostupných na ytb.

Jedinou skladbou v angličtině je Walk Away Renee. Znalci možná zbystřili a tuší nějakou čertovinu. Tuší správně, neboť jde o další cover, tentokrát skupiny "The Left Banke" z roku 1966. Původně smyčci podbarvený, slaďoulinký popík jak mávnutím kouzelného proutku proměnil se v psychedelicko rockový hurhaj, s kvílejícími varhanami, neučesaným kytarovým sólem a značně ležérním zpěvem.

Předposlední Se non è amore cos'è zahraje na tklivou strunu a s přimhouřením jednoho oka dala by se označit za cajdák, oplodňovák, nebo chcete li - baladu.

A je tu závěr. V první polovině skladby Sole giallo, sole nero se toho pohříchu zrovna moc neděje, ale v té druhé nastane hotové boží dopuštění. Nad dlouhým klávesovým sólem by jistojistě zaplesal a uznale hvízdnul i Ray Manzarek a tečku za celým albem udělá teprve divoké sólo na bicí.

Zvuk není zrovna nejlepší, jenomže co chcete čekat od italské desky z roku 1970. Ono to k tomuhle stylu i tak nějak patří a nevybavuji si, že by to někdo zvlášť řešil. Placka tak dostává punc ryzího undergroundu a přirovnat bych ji mohl ke kotoučům "Sirio 2222" skupiny Il Balleto di Bronzo (1970), nebo "La Bibbia" souputníků Il Rovescio della Medaglia (1971).

Vřele doporučuji všem milovníkům šťavnatého, prehistorického hard rocku !

3,5