Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.03.2013

Jak vidno mýtický Jimi Hendrix opětovně vstává z mrtvých a jsme svědky nové reinkarnace v podobě alba People, Hell And Angels, které zajisté překvapilo nejen jeho skalní příznivce, ale obecně i ty, kteří tuto kytarovou ikonu znají a vnímají, ale jeho alba nesbírají.
Jako milovník a obdivovatel Hendrixovy hudby se samozřejmě raduje, že se objevuje další „řadové album“, ale s ohledem na playlist zjišťuji, že některé skladby znám už z jiných alb a tak hovořit o „novém posmrtném řadovém albu“ se mi nezdá objektivní. Kdyby alespoň bylo u alba napsáno, že ony zmíněné skladby jsou alternativní tracky, bylo by to vůči posluchači fair, takhle si mohu myslet, že je to zase další obchodně strategizovaný tah Hendrix Family, která chce vydělávat 43 let po Hendrixově tragické smrti na jeho odkazu….
Budu se ale snažit objektivně posoudit obsah alba a vyrovnat se s touto okolností a netvrdit, že vyšlo „nové“ Hendrixovou studiové album, ale „album“ nezveřejněných skladeb a alternativních verzí již zveřejněných skladeb…..

EARTH BLUES – rytmizovaný kytarový úvod v krátkých nástupech rozjíždí první téma. Musím konstatovat, že zvuk nahrávky opravdu snese náročná měřítka kvality, což ne vždy v Hendrixově případě platilo. Brutální bubenický styl Buddyho Milese je ozvláštněn i jeho pěveckým podílem s nápadně vysokým vokálem, který Hendrixovi vypomáhá v harmonii. Skladba má svou melodickou linku poměrně výraznou. Klasický příklad Hendrixova model jeho koncepce. Čitelnost od začátku do konce. Kvalitní úvod.

SOMEWHERE – ve skladbě se více přitlačí na dynamiku a máme tady syrovější podíl modelu hudby, který se ovšem bude prolínat v subtilnějších a dravějších pasážích. Jimi prošlapává wah wah pedál a dodává skladbě větší plasticitu. Dobře se to poslouchá, ale nutno poznamenat, že ve skladbě slyším už motivy z jiných jeho slavných skladeb… Ovšem kytarová témata se krásně proměňují. Střídání prostorového soundu se zahlušeným má pořád svou magickou přitažlivost, ať se píše rok 1968 nebo 2013. K mému překvapení zde na baskytaru hraje Stephen Stills (!). Že s Jimi spolupracoval vím, ale na baskytaru bych ho tady neočekával.

HEAR MY TRAIN A COMIN´– máme tady blues v hendrixovském balení. Škoda, že se skladba nevešla na Band Of Gypsys, určitě by se tam skvěle vyjímala, ale na druhé straně je tohle album live a tak by možná jemné finesy skladby zanikly v tu dunivé hlučnosti….Na baskytaru je zde Billy Cox a Buddy Miles řeže do bicích jako buchar do železného ingotu s šuměním činelů. Hendrix rozechvívá fantastickým způsobem strun a popouští uzdu svým emocím v tom rozpoutaném ďábelském stylu. V závěru se rytmika odpoutá a můžeme si vychutnat Hendrixův vokál vedený v unisonu s kytarou, tak jak o uměl jenom on. Fantazie.

BLEEDING HEART – tohle je coververze od slavného Elmore Jamese, se kterou si Hendrix poradil po svém. Nutno říci, že vůbec ne poprvé. Skladba je rozvolněná hledačskými rozjímavými tóny a rytmika se posléze zvolna připojuje. Nijak nezaclání, dokresluje prostor. Coxova baskytara je krásně průrazná, ale hlavní prostor patří Mistrovi. Zpívat a hrát k tomu kytarové sólo, nebo spojovací můstky dokázal zároveň málokdo a myslím, že Jimi byl úplně první. Blues zní téměř melancholicky a hladivě…

LET ME MOVE YOU – a vida, poměrně zásadní změna! Máme tady saxofon Lonnieho Youngblooda s pořádně dravým nástupem a hammondky Johna Wingfielda. Youngblood dokonce zpívá sólo, jako správný soulman. Tak tady se Jimi stává součástí hudebního terénu vedle dalších hudebníků a mme tady soul rock jako ze slabikáře. Jiná je ovšem i rytmika a máme zde i percussion. Zvláštně zní souběžné sólo saxofonu a kytary a potom se Youngblood pustí do ďábelské jízdy. Ano, úplně jiný model hudby. Prvky rock and rollu, boogie a zmíněného soulu jsou zde ve velké pohodě a dokážu si představit to rozpoutané peklo na pódiu. Skladba sice není autorsky nijak převratná, ale její ztvárnění je famózní od začátku do konce a přináší sem čerstvý vítr z jiných krajin! Posluchač má najednou možnost slyšet Hendrixe ve skutečně odlišné kapele a představit si jeho podíl na celkovém vyznění. Takových příležitostí, domnívám se, mnoho nebylo.

IZABELLA – tuhle skladbu milovník Jimiho už zná a tak je zvědav na jeho odlišnou verzi. Odlišná samozřejmě je. Je dravější a funkově komplikovanější. Máme zde ještě sekundujícího kytaristu Larryho Lee a za bicí baterií starého dobrého Brita Mitche Mitchella a Hendrixova kamaráda z vojenským časů Coxe na bicí (už ve skladbách přítomného), ale i dva hráče na percussion. Hendrix hraje s velkou vášní – nepochybně se jednalo o nějaký mimořádný sexuální zážitek – což promítá do celkového vyznění a hráčského pojednání. Výtečný rytmický podíl v nelehkých unisonech od začátku do konce….

EASY BLUES – sáhneme do trochu jiného tématu. Máme tady blues, ale Cox sem na baskytaru přináší závan jazzu. Mitchellovy bicí jsou zatím v klidu, ale už se hlásí o slovo jazzovým swingováním Ano, takhle hraje Mistr svůj nezařaditelný jazz. Paráda od prvního okamžiku. Myslím, že bych si sem dokázal představit elektrickou trubku Milese Davise. Skladba ovšem graduje a získává na větší dynamické hutnosti. Nic ale není přebíjeno, vrátíme se zpátky do oné podmanivé polohy. Také zde pracují dva hráči na percussion, ale především jako erupce sopečné lávy působí Hendrixovy kytarové eskapády (za výpomoci doprovodného kytaristy Leeho) v neomylných obrazcích. Opravdu výstavní kousek na albu!

CRASH LANDING – jak vidno, překvapením není na albu konec. Skladbu znám z jiné Hendrixovy produkce. Na bicí Rocky Isaac, jiní dva hráči na percussion a opět hammondky. Jako bych slyšel ve skladbě pronikavý hlas Buddyho Milese, třebaže zde nemá hrát (!?). Hendrixovo sólo přes fuzz v mezihře má charakter kobercového náletu, ale vzápětí dostane funkový základ, který čeří citlivě používaný wah wah pedál. Obě verze se mi líbí a žádnou z nich bych nepreferoval před druhou….

INSIDE OUT – tajemné bublání a pak razantní nástup s několika obtížně počitatelnými dobami pro kytaru. Další postup mě v něčem mírně (podotýkám mírně) připomíná schéma Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, což se ovšem v dalších postupech roztříští do jiných harmonických struktur. Další tah je přímočarý a drží výrazný kooperační podíl melodie a harmonie s údernou a přesnou rytmikou. Hendrix dokazuje jak si dokáže poradit se zvukovými stěnami a s řadou basových breaků – ve skladbě hraje i baskytarové party a nahrál ji jenom duu s Mitchellem. Úžasně velkokapacitní člověk. Při poslechu by mě opravdu nenapadlo, že tuhle komplexní hru by mohli nahrát jenom dva lidé. (Studiově to samozřejmě možné je), ale mě fascinuje ta zmíněná komplexnost soundu, jak si dokáží oba vystačit.

HEY GYPSY BOY – krásně náladotvorná práce kytary, basů a bicích. Ze skladby jde melancholie – smutek a pocit odcizení a představit si malého cikánského chlapce s rozmazanými šmouhami pod očima v pláči na okraji lidské společnosti mi nedělá velké potíže. Vyjádřit smutek v hudbě autory a hudebníky vždycky přitahovalo a motivovalo, ale ne vždy se to povedlo do výsledné přesvědčivosti. Myslím, že ale tady se to povedlo. Kytarové hlazení strun a přitlačování strun na pražce a rozvibrovávání slyším tady v této podobě asi poprvé. Je to improvizace nebo je to napsáno? Řekl bych, že to první, ale mít pro to cit a schopnost převést to do reality….Klobouk dolů, Jimi!

MOJO MAN – parádní skladba od první tónů. Za mikrofonem stojí Albert Allen a zase tady máme málem rockový orchestr. Tady už je cítit vliv Milese Davise, anebo vzdálené inspirace. Úžasně inspirativní. Dechová sekce má jasné přiznávky, které šlehají jako bič a funkové basové party s se prolínají s percussion a bicími. Podle vročení se dá jasně uvažovat o tom, že ani jazzrocková skupina Chicago nemohla být nezasažena podobným modelem hudby. V další fázi skladby je to dost čitelné. Dokázal bych si představit Jimiho vedle Terryho Kathe a dalších členů Chicaga docela dobře…. Další výrazně odlišný model hudby, který vítám.

VILLANOVA JUNCTION BLUES – na rozloučenou přichází blues. Inspirací pro Jimiho je zde nesporně hraní v oktávách podle Wesse Montgomeryho. Je to poměrně obtížný model hry, aby zněl přesvědčivě a čistě. Nebyl by to Jimi, aby sem ale nezanášel svoje pojetí. Nepotřebuje k tomu wah wah pedál a přesto se mu podařilo s Coxem a Miles vytvořit sympatickou tečku za tímto albem.

Mám-li album shrnout, nemyslím, že bych zde nalezl nějakou nudu nebo recyklaci. Ano, pár motivů, které připomínají jiné skladby zde nelze neslyšet, ale ten podíl odlišností a kreativity převažuje a tak i moje počátečně částečná „nedůvěra“ byla rozehnána. Jsem albem nadšen a nenacházím zde hluchá místa. Srovnávání s Jimiho produkcí z šedesátých let bych nezkoušel, asi by to nikam nevedlo. Objektivně bych asi měl albu dát čtyři a půl hvězdičky (za manipulace vydavatelské produkce), ale dávám nakonec plný počet. Kdyby album nevyšlo, asi bychom Jimiho neobjevili v jiných polohách. Moje úcta k Mistrovi je stále příliš velká. Album mohu vřele doporučit nejen po hudební stránce ale i jako výtečný digipack s bohatou přílohou. Stojí za to si ho pořídit.